„I já mám třicet jizev v obličeji, šilo se na střídačce.“ Rozhovor s hokejovou legendou Jiřím Holíkem

Český (a československý) hokej měl více velkých jmen, zcela jistě mezi ně patří Jiří Holík. S bratrem Jaroslavem (zemřel roku 2015) tvořili neslavnější sourozeneckou dvojici, základ slávy Dukly Jihlava, města, které si mnozí spojují právě s těmito skvělými borci. Trojnásobný mistr světa, držitel čtyř olympijských medailí a rekordman v počtu zápasů za československou reprezentaci na mě čekal v kavárně Tuzex na jihlavském náměstí, kde zrovna začínaly vánoční trhy. Tak jsem to bral trochu jako vánoční dárek.

Pane Holíku, já si vlastně rozhovorem s vámi plním dětský sen. Když mi bylo deset a měl bych třeba do domácího úkolu napsat, kdo je můj vzor, tak bych napsal vás. Nejenže jste skvěle hrál, ale vy jste hrál ještě, jak by řekl Bohumil Hrabal, krasopisně… Byl jste takový jedničkář na ledě.

No jo, to se tak říkalo, že já jsem byl takový slušňák, zatímco brácha byl raubíř. Co se dá dělat, ono to tak ve skutečnosti i bylo. Brácha byl takový agresivní, s ničím se nemazlil, já hrál trochu jinak. Ono to odpovídalo i v životě.

Na mě jste působil, jako že to máte vždy pod kontrolou.

Taky jsem to vždycky neměl…

Ale klidný výraz jste měl.

To ano, já jsem byl po mámě, ta byla opravdu taková klidná. Brácha byl po tátovi, ten byl takovej přímej, ráznej… Když už jsme byli starší, tak táta vždycky říkal bráchovi: Ty kluku pitomej, po kom ty seš? Podívej se na bráchu, ten se na každýho hned usměje a je v pohodě, ty se musíš s každým hádat. No samozřejmě že byl po něm.

Vedly ty rozdíly někdy ke konfliktům?

Jestli jsme se někdy prali? No jasně. A většinou jsem dostal na budku já, protože brácha byl o ty dva roky starší a silnější. To tak bývá.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vánoční dvojčíslo Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde. Další číslo vychází 2. ledna.