Ironsova smutná scénka v Berlíně

V Berlíně se rozjíždí každoroční filmový festival, jedna z nejprestižnějších kinematografických přehlídek roku, letos zvlášť sledovaná, neboť poprvé probíhá pod novým vedením. Otevřela ji ale podivná scéna. Předsedou poroty hlavní soutěže letos je známý britský herec Jeremy Irons. V německých médiích (Tageszeitung a Tagesspiegel) byl ale výběr šéfa jury kritizován. Před několika lety se totiž Irons v rozhovorech pro různá média kriticky, nebo alespoň s odstupem vyjádřil k otázce potratů, manželství pro lidi stejného pohlaví a kampaně proti sexuálnímu zneužívání.

Nebyla to stanoviska vysloveně odmítavá, ale – řekněme – zpochybňující či pochybovačná. Na úvodní tiskové konferenci si Irons vzal slovo, řekl, že chce vyčistit atmosféru a zabránit tomu, aby festival byl tou kontroverzí zatěžován. Pak přečetl prohlášení, v němž se jednoznačně staví na stranu manželství pro všechny, možnosti zvolit potrat a hnutí proti sexuálnímu obtěžování a násilí, to všechno jsou podle něj kroky směřující k civilizovanější společnosti.

Působilo to značně podivně. Nebo přesněji. Netvrdím, že herec nemluvil upřímně, je dobře možné, že po letech změnil názor nebo že jeho tehdejší slova byla nějak vytržena z kontextu nebo že se před lety během interview přestal kontrolovat a řekl něco, co říct vlastně nechtěl – to všechno se může stát.

Aranžmá Ironsova vysvětlení (přímá omluva během něj nepadla) ale nutně připomínala ritualizovanou sebekritiku, ponižující přihlášení se k dogmatu, podřízení se mu. A opakuji, nejde o to, jestli byla hercova slova míněna upřímně. Podivné je už to, že bylo potřeba je pronést, navíc touto formou. Jako kdyby se tím sugerovalo, že angažováním člověka, jehož názory nejsou ve všech ohledech „správné“, by se stala závažná chyba, k níž je nutné se nějak postavit. Protože herec, který se kdysi k něčemu vyjádřil způsobem, jejž jiní vnímají jako sporný, by neměl rozhodovat o tom, jaké filmy budou na festivalu oceněny.

Tvůrci a další účastníci festivalového provozu by se zřejmě nemohli cítit bezpečně, kdyby si byli vědomi toho, že jejich bezpečný prostor byl infikován něčím nebezpečným. Už jenom tím, že se Irons ke kritice kvůli dávným slovům obsáhle vyjádřil, tenhle pohled legitimizoval.

Ty několik let staré a dnes kriticky připomínané Ironsovy výroky přitom nevybočují z proudu demokratického veřejného mínění, nevyjadřují žádné totalitářské tendence, neospravedlňují násilí a nevybízejí k němu. Jistě se s nimi dá polemizovat, označovat je za pitomé, beznadějně zpozdilé – podle libosti. Ale nezakládají podle mě důvod, aby se v souvislosti s nimi vznášela otázka Ironsovy kompetence. Alespoň pokud se jeden z nejvýznamnějších světových festivalů nechce prohlásit za názorově „dezinfikovanou“ zónu, rezervaci pro lidi, kteří prošli testem ideologické čistoty. I to je jistě možné, pokud to tak je, bylo by fér to veřejně oznámit.

Výkonná ředitelka festivalu Mariette Rissenbeeková během slavnostního zahájení řekla: „Když zasedneme v kině, stává se z nás součást publika, kde neplatí rozdělení podle třídy, vyznání, jazyka. Kinematografie nás spojuje.“ Asi to také říkala upřímně, z přesvědčení. Nezdá se ale, že by společenství filmu sneslo skutečnou různost, přinejmenším v některých ohledech. Irons svoje prohlášení uzavřel slovy: „Těším se, až budu na Berlinale sledovat filmy, které nás vyprovokují ke zpochybňování postojů, předsudků a celosvětově rozšířeného vnímání života, jak ho známe.“

I tomu by člověk rád věřil, zároveň se nemůže zbavit dojmu, že všechno to vzývání různorodosti a deklarovaná touha po kladení otázek se stávají jen jakousi slovní omáčkou kolem společného utvrzování se o správnosti jednotného (aspoň navenek) postoje a dohledem nad jeho obecným respektováním. V takovémhle prostředí je možné se na obecné úrovni rozplývat nad blahodárností otázek. Kdo chce uspět, si je ale dobře vědom toho, že neklást je je ta nejbezpečnější strategie.