Narcismus přítomnosti versus narcismus minulosti

KOMENTÁŘ

Narcismus přítomnosti versus narcismus minulosti
Socha aktivistky Black Lives Matter v Bristolu, která byla dočasně vztyčena na místě odstraněného památníku obchodníka s otroky Edwarda Colstona. Foto: REUTERS/Rebecca Naden
2
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Na současné kulturní válce, která probíhá především v anglosaské intelektuální, tvůrčí a mediální sféře, je toho udivujícího hodně. Mimo jiné také snadnost a samozřejmost, s nimiž stoupenci pokroku opouštějí základní principy otevřené společnosti – třeba svobodu projevu nebo presumpci neviny. Někdy je to až šokující.

Také proto, že lidé, kteří by se těchhle atributů svobody nejraději úplně zbavili, je nevnímají jako důležité pro sebe, pro svou ochranu. Nedokážou si představit možnost, že by se sami mohli stát terčem útoku kvůli vyjádření názoru, že by mohla být ohrožena i jejich budoucnost, že svobodu projevu potřebují pro případ, že by se ocitli sami proti kritizující většině, domáhající se pro ně trestu, že by se o presumpci neviny mohli opřít ve chvíli, kdy by byli třeba nespravedlivě obviňováni.

 

Tahle nemístná a nepochopitelná sebejistota se může opírat o představu pokroku jako až neosobní síly, která vede historii předem daným směrem. A pokud je člověk na té „správné straně historie“, nemusí mít obavy – jeho strana už bude jenom dál sílit, její vítězství je dané. A není také důvod šetřit lidi, kteří stojí pokroku v cestě.

V téhle pomýlené sebejistotě je také kus tzv. narcismu přítomnosti – přesvědčení, že právě v době, v níž žiji, dospěl lidský intelekt nejdál, že lidé dneška jsou nadřazeni pomýleným a hloupým včerejška. Často se říká, že třeba umělecká díla minulosti by neměla být poměřována dnešními standardy, což je z mnoha praktických hledisek jistě pravda. Zároveň tím říkáme, že dnešní standardy jsou vyšší, pokročilejší, empatičtější, chytřejší, že jsme dál a vidíme dál, naše kritéria jsou nejvyspělejší. Z těch výšin se můžeme obracet k předkům jak k dětem a plísnit je za jejich různá selhání a zločiny, nerozrušovat se přitom možností, že jednou nějací příští lidé shledají selhávajícími a zločinnými nás, a to z důvodů, které si dnes třeba ani neuvědomujeme.

V tom pohledu na minulost, předky je taky kus pohodlnosti, třeba pro člověka, který zkouší psát, je jistě snazší nepoměřovat se se Shakespearem, nechat ho zavřeného někde v depozitáři pro irelevantní – protože minulé a ne dost pokrokové – umění. Narcismus přítomnosti potřebuje i značnou míru ignorance o historii, bez ní by se ten příběh ke spravedlnosti směřujících dějin vyprávět nedal, jistota nutného příchodu ještě lepších a pokrokovějších zítřků by byla podrývána pochybnostmi.

Proti narcismu přítomnosti ale často stojí jakýsi nostalgický narcismus minulosti – snění o návratu do „normálního světa“, o němž si nejsme jisti, kdy vlastně byl a jak dlouho trval a proč by zrovna v tom období měl být normální. Nostalgie je rozšířená, někdy i příjemná a v něčem třeba plodná emoce, program se z ní ale udělat nedá.

Jediná možná cesta pro udržení svobodné společnosti je uvědomit si, že svoboda není žádným způsobem dána a jistá, že dějiny mohou zabočit kamkoliv – a možná tak právě činí –, že udržení svobody vyžaduje angažovanost a třeba i nějakou míru oběti, protože na nich není nic samozřejmého, přirozeného. Potřebují obhájit každý den, a nenajdou-li obhájce, mohou taky nebýt.

Foto: Týdeník Echo

 

×

Podobné články