Olomoucká vášeň ministra Staňka

Ministr kultury Antonín Staněk se až do předminulého čtvrtka jevil jako docela nenápadný muž, který tiše stoupá vzhůru po kariérních stupních. Učitel, proděkan, primátor, ministr… Nic zvláštního, natož osobitého na něm veřejné okolí neshledalo, všimlo si ho snad, až když se stal ministrem kultury, prohlédlo si ho, zívlo a zase ho nechalo být. Až tedy do minulého čtvrtka. 

Šlo o Zelený čtvrtek, každý už byl mentálně na Velikonocích, a tu tedy přišlo z čistého modrého nebe dopolední zahřmění. Ministr na hodinu odvolal ředitele dvou kulturních institucí, pražské Národní galerie a olomouckého Muzea umění, Jiřího Fajta a Michala Soukupa. Zahřmělo – a lidé přece jen na ty Velikonoce odjeli. Ministr odletěl s delegací do Číny. 

Už se toho o tom napsalo mnoho a není nutné věc rekapitulovat ani rozvádět. Ministr sklidil, jak se říká, za svůj čin ostrou kritiku, ale i separátní pochvalu. Devadesát procent zájmu a komentářů směřovalo k odvolání Jiřího Fajta, což je pochopitelné: Národní galerie i on jsou nepochybně mnohem větší váha. Fajt je mediálně podstatně známější než jeho olomoucký kolega, v jistém ohledu kontroverznější: nejde po něm jen Zeman nebo Knížák, ale nutné je přiznat, že kritiky a oponenty má i mezi lidmi z oboru. Dokonce i ta odvolací záminka, kterou ministr použil, tedy honorář přes milion korun, je jaksi srozumitelná. Někdo ho Fajtovi přeje a myslí si, že si ty peníze zaslouží či je to nějak obhajitelné, jiní v tom mají jasno, že se za to prostě odvolává. V případě olomouckého odvolání věnoval zdůvodnění čtyři všeobecné řádky o „ztrátě důvěry“.

Zajímavé na tomto „double cupu“ je přece jen to, že z hlediska nějaké taktické úvahy jde o riskantní krok. Nutně to muselo vyvolat protireakci – a ať si člověk myslí o tzv. kulturní frontě, co chce, svou váhu má a mít bude. A právě ministr kultury s ní dlouhodobě ve válce nevydrží. Zdá se navíc, že ministr nebyl domluven ani se svou stranou, tedy ČSSD (ponechávám stranou divoké spekulace, že jde o způsob, jak sehnat peníze pro kauzu Altner), ani s Andrejem Babišem, kterého, docela bych tomu věřil, dle „vlastního“ vyjádření Fajtovo odvolání překvapilo a není mu právě po chuti. Babišovi se určitě zalíbila představa, že bude u toho, když zařídí v Praze pobočku Centre Pompidou, a to se mu s pověřeným ředitelem NG se zkušenostmi z pekárenských provozoven bude podnikat poněkud obtížněji. 

Z toho všeho plyne podezření, že za tím muselo být něco ještě jiného. A tím něčím jiným byla ta Olomouc. Pan ministr je z Olomouce (mimochodem jako byl Pavel Dostál, ale ten měl jiné charisma), byl čtyři roky (2014–2018) primátorem. Musel tedy být v jakýchsi vztazích s nejdůležitějšími uměleckými institucemi, které ve městě jsou, tedy s Muzeem umění a s Arcidiecézním muzeem. Proslýchá se, že ty vztahy nebyly dobré a pan primátor nebyl v žádném případě příznivcem projektu stavby Středoevropského fóra (SEFO), pro niž zeje už desítky let proluka vedle budovy muzea. Projekt s odvážným návrhem architekta Jana Šépky je připraven od konce desátých let a jeho realizace se poté, co byl ministrem kultury jmenován Antonín Staněk, nejspíš opět o roky oddálila. Trestní oznámení, které ministr během své čínské cesty, kde doprovázel prezidenta Zemana, podal na bývalého ředitele, profesora Pavla Zatloukala, jenž je ve svém oboru uznáván nejen jako přední odborník, ale respektován je i jako mravní autorita, naznačuje, že ministra musela v této věci hnát silná motivace, ba dalo by se mluvit o vášni. Ta vášeň se jmenuje pomstychtivost a bývá to nesmírně silná hnací kapalina. Nejopojnější zpravidla pro ty, kdo celá léta působili tak nenápadně a šedivě, že nikomu nestáli moc za pozornost.