KOMENTÁŘ
2
KOMENTÁŘ
Minule jsem tu psal o nešťastném zvyku českých politiků zaujímat vyhrocená stanoviska ke světovému dění – čím odlehlejší, tím lépe. Spekulace zní, že politici ...
00:05
00:04
00:03
00:02
00:01
25. 11.
25. 11.
25. 11.
25. 11.
25. 11.
Maďaři mají za sebou sto let od Trianonu (4. 6. 1920), od toho rozsudku smrti nad tisíciletou svatoštěpánskou říší. Pro představu je to něco podobného, jako když českému státu sebrali nějací vysocí pánové z Paříže a Londýna z nějakých důvodů nejen Sudety, proti čemuž by nikdo nemohl říct ani popel, ale taky celou Moravu, a ještě k tomu třeba Budějovice. Český stát by se smrskl na střední Čechy a okolí, takže by přišel o 65 procent území a za hranicemi by nám zůstaly čtyři miliony krajanů, kteří by se stali občany druhé kategorie.
Člověk se musí hodně snažit, aby pochopil, proč to tehdy mocnosti udělaly. Nejspíš proto, že jim Maďaři nějak neseděli, mluvili divným jazykem, vyznačovali se poněkud obtížným sebevědomím a neměli dobré public relations: jako ostatně doposud. Pro ty mocnosti byla nějaká střední Evropa daleko, skoro vlastně Balkán, a tam se dá s hranicemi hrát jako v Africe. Však to jsou jen Maďaři, oni si zvyknou, však to nebude nikomu, kromě nich, vadit.
V tom měli pravdu, národy okolo se na věci popásly a měly svého snadno porazitelného nepřítele, kterým se mohly přitom strašit. Třeba Češi, kteří se od vzniku republiky třásli na válku s Maďarskem, že by z něj mohli mít ještě něco. Slepení Malé dohody, toho fundamentu čs. diplomacie, bylo náš svatý pakt, jenž měl držet na uzdě dvacet procent nedobrovolných občanů maďarské národnosti, kteří k tomu státu necítili vůbec nic, a nemohl se jim nikdo divit.
Trianon ale byla katastrofa nejen pro Maďary, ale i pro střední Evropu. Rozdrobil ji, zpřetrhal vazby, poničil její základy. Vytvořil pole nenávisti a vůle po nápravě. Těžko se divit, když pro mnohé Maďary je to dosud symbol kruté nespravedlnosti a maďarské potupy, bez ohledu na to, že většinu Maďarů zcela jistě již dávno nezachvacují touhy po revizi a normální člověk ví, že se s tím nedá nic dělat. Tedy nejspíš nedá, prostě nedá.
Samozřejmě je pravda, že na územích, o která přišli, nežili jen oni (z 10 a půl milionu nebylo Maďarů ani 6 milionů). A je stejně tak fakt, že ne vždy se právě tito Maďaři chovali v minulosti k nim nejlépe, ba jimi někdy i pohrdali (Tóth nem ember, jak si můžete přeložit). Tito Maďaři se náhle ocitli v cizích, povětšinou nepřátelsky naladěných zemích – Československo nebylo výjimkou –, které držely pospolu právě obavy z Maďarů, vůči nimž nemohly mít čisté svědomí nyní ani ony. O osudu Maďarska tehdy rozhodlo, že velmocem bylo vlastně lhostejné. Když se kultivovaný, několika jazyky plynně mluvící hrabě Albert Apponyi, který vedl maďarskou delegaci, snažil přesvědčit Francii a Británii, jakou křivdu na Maďarech páchají, diplomaté i státníci, Clemenceau a Lloyd George, zívali: měli na starosti důležitější věci než nějaké Maďary. Byl to nakonec tragický mír a hrubý diktát, který nepřinesl nic dobrého, ani Maďarům, ale ani těm zemím, které měly tehdy pocit, že nad Maďary triumfovaly. Už v roce 1938 se v podobné situaci ocitlo Československo. Tehdy zase nikoho nezajímalo ono.
Maďaři to přežili, nenapadli Rumunsko ani neobsadili Žitný ostrov (to je mimochodem novotvar, i Slováci mu říkali do roku 1920 Čalokéz), Orbán měl o víkendu velmi působivý projev, kde řekl, že státy mají hranice, ale národy nikoli a že Maďaři jsou tu tisíce let a nic je nezlomí. Za sebe bych řekl, že oni si před nikým asi na kolena klekat nebudou. A když, tak před tím Nejvyšším, o kterém si možná myslí, že je to stejně Maďar.
MAĎARSKÁ REAKCE NA ESKALACI VÁLKY
RUSKÁ ROPA V MAĎARSKU
