Zahraničním agentem v Rusku snadno a rychle

Nejdůležitější zahraničněpolitické události posledních dvaceti let sovětských dějin před rozpadem SSSR v roce 1991, byly bezpochyby invaze do Československa a do Afghánistánu. Výročí první z těchto dvou operací si právě připomínáme – už potřiapadesáté. V Československu se tehdy, v srpnu 1968, objevila řada zahraničních agentů – pracovníků KGB; nikdo neví přesně, kolik jich bylo a jaká zadání plnili, archivy zůstávají i po opakovaných žádostech českých vědců i politiků nepřístupné, a to i pro ruské badatele.

Tito pracovníci, zahraniční agenti na území cizího státu, zajišťovali hladký průběh okupace a z české či mezinárodní perspektivy představují jakousi kondenzaci zákeřného přepadení ze strany „bratrů z krve Kainovy“, jak ve známé písni zpíval Karel Kryl.

Ačkoli do konce studené války zbývalo ještě dlouhých dvacet let, agent se už transformuje do významné postavy popkultury, vyvolává smích, stává se předmětem svérázného, ironického kultu. James Bond získává ve východní Evropě bizarní dvojníky. V Československu je to příslušník SNB major Zeman, jehož 30 případů v letech 1974–1979 vyrobila Československá televize v Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti. Ale opravdový agent s dvojí identitou je sovětský Stierlitz z dvanáctidílného televizního seriálu Sedmnáct zastavení jara (1973) podle stejnojmenného románu Juliana Semjonova napsaného v druhé polovině 60. let. Tento nesmrtelný sovětský patriot a génius, hájící coby SS-Standartenführer zájmy SSSR v aréně světové politiky, se stal předmětem bezpočtu anekdot, které se vyprávějí dodnes.

Jak zasahují do politického a společenského dění cizích států postsovětští agenti, jaké cíle si kladou a jakými prostředky se snaží jich dosáhnout? To je otázka méně satirická a klade se i u soudů v souvislosti s průběhem amerických prezidentských voleb a také ohledně mobilizace pravicově populistických a antievropských politických sil a koordinace jejich snah. Mnohé evropské i mimoevropské státy jsou čím dál obezřetnější vůči ruským intervencím do médií, sociálních sítí a politického dění ve svých zemích, vůči hackerským útokům a dezinformačním trollům.

A v Rusku některá média v posledních letech čím dál ostřeji formulují obraz spiknutí Západu proti ruským zájmům a hodnotám, personifikovaný nejrůznějšími agenty a silami.

Relativně nedávno nastala ale nová situace, která sousloví „zahraniční agent“ přesouvá z úzce chápané terminologie tajných služeb nebo z repertoáru televizního, filmového a literárního mainstreamu do oblasti každodenní reality honu na představitele vnitrostátní demokratické opozice: za zahraniční agenty jsou totiž označováni i obyvatelé a instituce vlastního – ruského – státu, pokud se k domácím poměrům vyjadřují kriticky a způsobem, jejž držitelé moci považují za nebezpečný a nežádoucí.

Celý text si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.