Jaselskému se blýská na lepší časy, zaslouženě

Je neveselou vizitkou naší krásné země, že i v roce 2020 jsou debaty o armádních akvizicích prostoupeny stesky o zastaralé výzbroji vojáků a potřebě modernizovat Armádu České republiky. O to víc je zarážející, že v současné době, kdy se konečně akvizice dávají do pohybu, se najdou velké české zbrojařské holdingy a „experti“ z kvazi-mediálních projektů, kteří by rádi do výzbroje AČR dodali systémy, které nesplňují současné armádní operační požadavky a do budoucna by představovaly pouze další zátěž pro kapsy daňových poplatníků.

Překvapuje mě vehemence, s jakou se snaží bombardovat jakoukoli akvizici, která jim „nehraje do karet“. Najednou se někdo objeví s myšlenkou na modernizaci BVP 2, která byla jako ekonomicky a technicky nevýhodná odmítnuta už před mnoha lety, a současně ti samí lidé zpochybňují výběr nového systému řízení palby. Obvykle obdobné názory nechám bez komentáře, nicméně poté co mi „paní Müllerová“ jednoho dne oznámila, že jenom díky mé osobě si AČR vybrala norský SŘP ODIN, rozhodl jsem se k tomuto tématu vyjádřit.

Vím, že odborníci na generálním štábu si vždy uvědomovali význam dělostřelectva jako jedné z nejdůležitějších částí ozbrojených sil. Poslední konflikty pouze potvrdily Napoleonův odkaz a ukázaly, že dělostřelectvo je králem bojiště. Osobně jsem se o tomto faktu mohl přesvědčit za svého více jak tříletého působení v silách okamžité reakce NATO – ACE Mobile Force Land – AMF (L) nebo později Immediate Reaction Task Force Land. Přesto, že jsem působil v sekci vzdušných sil, tak naše spolupráce s dělostřelectvem byla klíčová pro zajištění palebné podpory pozemních sil. O důležitosti vzájemné spolupráce mezi letectvem a dělostřelectvem svědčí také fakt, že AMF (L) prováděly každoročně jedno vojenské cvičení s kompletním vyvedením sil speciálně na procvičení koordinace palebné podpory (samozřejmě s ostrou municí) v rámci mezinárodních jednotek. Už v té době hrály důležitou roli elektronické systémy velení a řízení, které umožnily významně zkrátit rozhodovací proces.

Debata o modernizaci dělostřelectva prošla za poslední desetiletí a posledních několik ministryň a ministrů poměrně dramatickým vývojem. Naštěstí se postupně upustilo od snah resuscitovat stávající výzbroj. I přes silné lobby za modernizaci techniky z dob studené války nebylo toto krátkozraké řešení schváleno – hlavně z důvodu přemrštěných cenových požadavků případných dodavatelů. Cesta nekonečných oprav a modernizací, zde myšleno jako aktualizace zastaralého, není cesta, která posune naši armádu do 21. století. Jsme hrdý a platný člen NATO, s jednotkami Severoatlantické aliance naši vojáci cvičí, po jejich boku působí na zahraničních misích a s nimi by, v nejčernějších scénářích, bránili naši vlast, kontinent či naši civilizaci. Naše armáda potřebuje moderní, nikoliv (v rámci možností) modernizovanou výzbroj. Moderní SŘP je bezesporu základem pro moderní dělostřelectvo a jeho integraci v rámci národních i aliančních uskupení sil.

Plánovaná akvizice plně kompatibilního SŘP by byla jasným posunem dělostřelectva české armády do současnosti, navíc s plně zajištěnou budoucností. Z těchto důvodů byl zaveden mezinárodní systém ASCA (Artillery Systems Cooperation Activities). Tento projekt řeší vzájemnou propojitelnost různých národních SŘP a v konečném důsledku tedy umožňuje napříč armádami NATO zrychlit rozhodovací proces a realizovat palebnou podporu téměř v reálném čase. Je zcela v pořádku, pokud je právě propojitelnost s jinými systémy velení a řízení jedním z klíčových parametrů pro výběr nového SŘP (to je má osobní zkušenost z AMF (L) a to už je dvacet let). To totiž posune 13. dělostřelecký pluk „Jaselský“ do 21. století, kam patří.
Nemyslím si, že bychom měli podléhat mediálním zkratkám a vidět za každým nákupem naší armády korupční skandál. Veřejný prostor bohužel čas od času vyplňují lidé, kteří mají setrvalou potřebu přiživovat představy o jakýchsi severských chobotnicích, třímajících v chapadlech celé sekce Ministerstva obrany.