V drátech na hranicích šel proud, Štrougal byl ministr vnitra. Teď slaví 95 let

V únoru 1990 hodnotil čtyřicetiletou komunistickou diktaturu v Československu jako zklamání. „Mělo se to dělat jinak,“ řekl tehdy. Ve svých pamětech z roku 2009 pak kritizoval „ožebračením statisíců lidí“, které přinesl kapitalismus po roce 1989. Jeden ze symbolů normalizace Lubomír Štrougal byl přes 30 let členem vedení vládnoucí komunistické strany a téměř po celou dobu normalizace (skoro 19 let) předsedou federální vlády. Po pádu komunistického režimu v prosinci 1989 se Štrougal, který nepatřil k nejtvrdšímu jádru komunistů, stáhl z politiky a odešel do důchodu. V sobotu 19. října oslaví nejdéle sloužící premiér v českých dějinách 95. narozeniny.

Někdejší komunistický prominent byl po roce 1989 několikrát ve hledáčku české justice, vždy ale vyšel bez úhony. Až k soudu se v prosinci 2001 dostala žaloba, podle níž Štrougal jako ministr vnitra v roce 1965 neodeslal prokuratuře určitý spis, a tím překazil potrestání skupiny příslušníků StB obviněných z vražd odpůrců režimu na konci 40. let. V červenci 2002 jej soud ale obžaloby zprostil.

Později policie Štrougala podezírala ze spáchání trestného činu za to, že jako ministr vnitra v letech 1961-1965 nezabránil použití vysokého napětí v elektrických zátarasech na západní hranici, v důsledku čehož měl být odpovědný za smrt 43 lidí. Obviněn ale z ničeho nebyl a případ byl v únoru 2006 promlčen a vyšetřování skončilo.

Štrougal se narodil ve Veselí nad Lužnicí, jeho otec byl komunista a za protektorátu zahynul v koncentračním táboře. Štrougal se po absolvování práv na Univerzitě Karlově zapojil do stranického aparátu v Českých Budějovicích a jeho kariéra rychle stoupala.

V pouhých 34 letech (v roce 1958) se stal členem ÚV KSČ (byl jím až do prosince 1989) a o rok později již šéfoval ve vládě resortu zemědělství (1959-1961). Ve vzpomínkách Paměti a úvahy z roku 2009 pociťoval lítost nad represemi v 50. letech. „Hluboce lituji všech, kteří byli nespravedlivě postiženi naší bezpečností a justicí nebo trpěli v důsledku nejrůznějších mimosoudních nátlaků. Nic na tom nemohu dodatečně změnit. Všem se upřímně omlouvám...“ Zároveň ovšem tvrdil, že za zločiny v 50. letech nelze vinit celou stranu.

Pak byl čtyři roky (1961-1965) ministrem vnitra, kdy se mimo jiné podílel na zatčení svého předchůdce Rudolfa Baráka. Za jeho vedení resortu se údajně zlikvidovala velká část materiálů z 50. let a Štrougal věděl o tajné dezinformační akci Neptun komunistické Státní bezpečnosti (StB) z června 1964, při které byly do šumavského Černého jezera potopeny čtyři bedny s údajnými tajnými nacistickými písemnostmi. Bedny poté „objevil“ televizní tým pořadu Zvědavá kamera. Až po letech vyšlo najevo, že pozdvižení kolem beden od počátku režírovalo dezinformační oddělení StB. Celá akce měla zkompromitovat mnohé význačné osobnosti NSR a Rakouska.

V roce 1968, kdy byl chvíli místopředsedou vlády (duben až prosinec), nesouhlasil se srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy a odmítl také pozici v chystané kolaborantské dělnicko-rolnické vládě. Brzy ale přešel na stranu normalizace.

Podle historičky Jitky Vondrové byl Štrougal dokonce vážným kandidátem Kremlu na nového vůdce československých komunistů po odstranění Alexandra Dubčeka. Nakonec však mocenský souboj vyhrál v dubnu 1969 pozdější prezident Gustáv Husák.

Štrougal se v lednu 1970 stal na dlouhá léta předsedou federální vlády. „Jak se Brežněvem neoblíbený člověk mohl stát dokonce předsedou vlády, to si vůbec nedovedu vysvětlit,“ napsal v pamětech. V porovnání s některými ideologickými doktrináři své doby byl považován za pragmatického a vzdělaného politika. Rád se také ukazoval na sportovních akcích, sport podporoval a byl znám jako fanda fotbalistů pražské Sparty. A Husákovi prý předkládal návrhy ekonomických reforem, ale dočkal se pouze obligátního: „Luboši, k tomu se později vrátíme.“

Po nástupu Michaila Gorbačova v Sovětském svazu stál Štrougal na straně reforem, jeho křídlo ale vnitrostranický boj prohrálo. Generálním tajemníkem ÚV KSČ se v prosinci 1987 místo nemocného Husáka stal Miloš Jakeš. Štrougal vydržel ve funkci předsedy vlády ještě jeden rok a v říjnu 1988 podal demisi. Svůj odchod s odstupem komentoval slovy: „Byl jsem přesvědčen, že potom, co se za rok stalo, nemám v politice co dělat.“

Po listopadových událostech roku 1989, během nichž byl odpůrcem tvrdého postupu proti opozici a navrhoval jednání s Občanským fórem, se vzdal poslaneckého mandátu a zmizel z veřejného života. V únoru 1990 byl vyloučen z KSČ. V rozhovoru pro ČTK tehdy odpověděl i na otázku, jak hodnotí svůj život: „Dost se zklamáním. V uplynulých čtyřiceti letech se to mělo dělat jinak. Počátek chyb je již v roce 1948, kdy začala vláda jedné strany.“

V pamětech se Štrougal věnoval obhajobě komunistického režimu a pranýřování kapitalismu. Tvrdil třeba, že k pronásledování občanů docházelo bez jeho vědomí a že komunistické vlády byly moudrými hospodáři. Například měnová reforma z roku 1953 nebyla podle něj ničím ve srovnání s „ožebračením statisíců lidí“, které přinesl po roce 1989 kapitalismus.

Únor 1948 byl podle něj odraženým pučem národních socialistů a lidovců, převzetí moci komunisty proběhlo podle ústavy a následné čistky měly mnohem menší rozsah než čistky po roce 1989. „Jsem stoupencem, zastáncem politiky, jejímž programovým cílem je sociálně spravedlivá společnost,“ napsal. A ústup komunismu je podle něj jen dočasný. „Porážku utrpěla jeho dogmaticky realizovaná, hrubě zkreslená koncepce.“

V dodatku nazvaném Ještě pár odpovědí (2011) přece jen vypočítal jisté pozitiva dění po roce 1989: „Plnohodnotný vnitřní trh, možnosti cestovat, růst životní úrovně u některých skupin zaměstnanců, lepší nabídka studijních příležitostí, lepší životní prostředí – to všechno by neviděl jen slepý.“

Dvakrát ženatý Štrougal (rozvedl a oženil v roce 1990) má z prvního manželství dvě děti – dcera Eva Janoušková je známou módní návrhářkou a syn Lubomír architektem. V roce 2009 a 2011 vydal paměti.