Fialova pasivita jako hra s ohněm

Možná na to mají nějaký ďábelský průzkum veřejného mínění, který doporučuje mlčet, moc toho neříkat, něco malého přidat na jednorázové, ale neřešící dávce a hlavně, hlavně raději nic nedělat než něco pokazit. Jinak si nelze vysvětlit pasivitu vlády Petra Fialy, která čelí největší inflaci a s ní spojenému zdražování v novodobé historii země.

Pochopitelně Fialova vláda současnou inflaci nepřivodila. Současné potíže jsou důsledkem ochromení ekonomického a společenského života přivozeného pandemií čínského viru v každé evropské zemi, Švýcarsko nevyjímaje. U nás je ale inflace jedna z nejvyšších a nepochybně na ni měla zásadní vliv rozhazovačná politika Andreje Babiše, který si koupil společenský klid za 900 miliard vržených během dvou let do ekonomiky. Je také fakt, že Fialova vláda také nepřispěla k ruské agresi na Ukrajině, která rostoucí inflaci akceleruje. To ovšem není omluva pro nepochopitelnou politickou pasivitu na domácí scéně.

Není žádným tajemstvím, že Fialova vláda není vyzbrojena ekonomickými experty. Vládní kabinet je postaven z politických figur, nikoli z odborníků. Právě proto by jeden čekal, že v této poměrně bezprecedentní ekonomické situaci premiér, zvlášť když sám není ekonomický expert, by typově ustanovil post vicepremiéra pro ekonomiku, který by si sestavil expertní tým a představili by komplexní ekonomický program pro těžkou dobu. Samozřejmě že neexistují žádná zázračná řešení. Vláda bude muset nakonec skončit u úspor ve státním rozpočtu, zřejmě se nevyhne aspoň dočasnému zvyšování daní nebo sektorovým daním a nemůže zvyšováním dávek a platů dále inflační spirálu roztáčet.

Petr Fiala slaví nezpochybnitelné úspěchy v zahraniční politice, jeho vládu čeká evropské předsednictví, ale z toho většinový volič drahé energie nezaplatí. Zdravé fungování ekonomiky je zásadním způsobem ovlivňováno důvěrou, k ní přispívá i politika vlády. Ta musí dát jasně najevo, že situaci rozumí, ví, jak ji řešit, má plán kroků, který povede ke zlepšení ekonomické kondice země. Politického marketingu jsme si do sytosti užili za Andreje Babiše, teď ale procházíme opačným extrémem.

A aby toho nebylo málo, postupně se začíná rozkrývat podstata jedné z klíčových stran vládní koalice, hnutí STAN, kterému se dlouho dařilo vytvářet obraz formace složené z kompetentních starostů, kteří umějí spravovat města ku prospěchu svých občanů. To možná valná většina umí, ale nemálo z nich se umí také postarat o sebe.

Že jde především o pragmatiky, vyplývá už ze samotné podstaty, protože aby dosáhli výsledku, musejí umět domluvit se se všemi. Jsou schopní, ale také všehoschopní. To první pocítili Piráti, kteří se s nimi dali do volební koalice, a pak jen zírali, jak je mazaní Starostové organizovaným kroužkováním vymazali. Leccos se dalo tušit, když ze stínu vystoupil duchovní otec a demiurg hnutí, nedávno zesnulý Věslav Michalik. Neodolal touze hrát aktivní roli a vzápětí se objevily informace o skrytém financování strany.

Věslav Michalik byl dost bohatý a vydělal si dost peněz, aniž by musel používat metody igelitek z 90. let. To ovšem není případ řady dalších významných činitelů Starostů. Razie na pražském magistrátu, po které skončil ve vazbě náměstek primátora za STAN, je jen další epizoda v řadě. Pád ministra školství Petra Gazdíka nebude posledním z těch nejvyšších politických míst a je docela pravděpodobné, že případ se rozplete i k jiným vládním stranám.

Nejde o komunální případ a selhání jednotlivce, jak v obraně říká premiér Petr Fiala. V kombinaci s pasivitou k hrozivé inflaci, kterou mnozí mohou vnímat i jako aroganci, se mimo okruh pražské a brněnské elity může brzo říkat, že tady ti noví kradou stejně jako kdysi a na běžné lidi kašlou.