„The feels“ a zlatá osmdesátá

Na Letní škole Občanského institutu Saša Vondra zahájil svoji přednášku momentem z nedávného uzavřeného zasedání skupinky evropských zahraničněpolitických profesionálů v Cambridge: Když předsedající nechal účastníky hlasovat, zda z dlouhodobého hlediska představoval větší mezinárodněpolitický nebo prostě historický zlom rok 1989, anebo rok 2008 (rok pádu Lehman Brothers a rusko-gruzínské války), přiklonili se téměř všichni přítomní (většina jichž byla ze západní Evropy) k pozdějšímu datu. Jakkoli lze pro tento názor snést řadu argumentů, našince aspoň na chvilku zarazí. Byť těm argumentům rozumí, nedá mu to se ptát: Znamená pro ně, Západoevropany, radikální obrat v životě občanů naší části světa tak málo?

Zajímavou a nečekanou nápovědu může poskytnout loňský film Dej mi své jméno (Call Me By Your Name). Ve zdejším mainstreamu tato mezinárodní produkce italského režiséra Luky Guadagnina velký zářez nezaznamenala, ale pohled na recenze na webu CSFD ukáže, že u nás našla zanícené fanoušky. Malý mainstreamový ohlas nepřekvapuje. Je to artový film a navíc s gay tematikou. Jsme sice známí svou relativně vysokou tolerancí k homosexuálům, ale to může souviset i s tím, že česká kultura je nezvídavá. Film, který opravdu nemá jinou „agendu“ než příběh lásky dospívajícího mladíka a o něco staršího muže – kolika lidem to něco řekne?

Film vlastně není nijak revoluční. Rozhodně to není první film naplno využívající půvaby léta na venkovských sídlech dobře situovaných lidí v severní Itálii (ideálem je samozřejmě Toskánsko, zde to se ctí zastane Lombardie). Scénáristou není žádný enfant terrible, nýbrž James Ivory. Ten v posledních třiceti letech spolu se svým partnerem Ismailem Merchantem vytvořil globální zlatý standard jakostní, vysoce kultivované adaptace literární klasiky či příběhů, které ji mohou připomínat. Kameru nelze než pochválit, tvoří nádherné obrazy, ale vždy jen zdobí nebo ilustruje stavy hrdinů. Scénář má bystré dialogy, ale třeba některými fanoušky vyzdvihovaný závěrečný rozhovor otce se synem může na někoho působit, že zde scénárista nakládal lopatou. Podobně rozporně může být nahlížena režie – jestliže někteří fanoušci obdivně označují režiséra za „třetí hlavní postavu“, jiní by si právě to odpustili. Pokud film funguje, pak podle mě díky představiteli mladého Elia. Se jménem Timothée Chalamet lze v Americe přežít snad jen na newyorské Upper East Side, ale on odtamtud naštěstí je. To, jak Elio při vší tápavosti staršího Olivera rezolutně svádí, by jen tak kdekdo zahrát nedokázal.

Ale je to v zásadě v rámci svého žánru konvenční film. Vzpomeneme-li, jaké haló provázelo v roce 2005, Brokeback Mountain, mainstreamový film s gay tematikou, vidíme, jak se časy mění.

Ten film je ale pozoruhodný ještě něčím jiným. Je to historický film. „Léto 1983“, sděluje titulek v úvodním záběru. Autoři dokázali vytvořit idealizovaný nostalgický ráj z osmdesátých let dvacátého století. Časy se opravdu mění.

Ale zas ne tolik; rok 1983 je příliš blízko na to, aby se do něj dalo umístit výrazně dobové drama (tedy mluvíme-li o citovém příběhu, a ne o nějakých událostech veřejného života). Je to skorohistorie – nedávná minulost, do které se promítá současnost. Na tom příběhu není nic, co by se v roce 1983 nemohlo odehrát, láskyplní rodiče otevření menšinové sexuální orientaci svého dítěte nebo aspoň experimentováním s ní jistě existovali. Ale asi by tehdy ještě nebylo možné ten příběh tak samozřejmě natočit a distribuovat.

A jaká tedy ta osmdesátá léta podle autorů byla?

Skoro jako dnešek, jen lepší, jako by autoři říkali. Lidé měli svou svobodu a svou citovost. Z povrchních znaků nedávné minulosti lze vždy vytáhnout něco, z čehož se člověk otřese. V tomto filmu by si ale hrdinové na sebe většinu oblečení mohli vzít i dnes, pokud by netrvali na tom, že musí jít s módou. Z hudby by se jistě dalo pustit nějaké otřesné disko, ale zde se dostává do centra děje Love My Way od The Psychedelic Furs, a není to vůbec špatné.

Měnili bychom s nimi? Venkovská vila, v níž přebývá Eliova rodina, byla půvabná tehdy i dnes, až na to, že od té doby zvedli jejich ceny investiční bankéři a bruselští konzultanti a Rusové a Číňani, takže kdoví, jestli by si ji Eliův otec, profesor archeologie nebo historie nebo tak něčeho, mohl dovolit. Vzdělaní, lidé, jako je Eliova rodina, snad jsou i dnes, ale ztratili na statutu i na relativních příjmech. Kdoví, mohli-li by si dnes dovolit hospodyni, kdoví, jestli by mohli Elia vychovávat svým osvíceným, laskavým, tolerantním způsobem ve stejném komfortu i dnes. Zato si tehdy všichni občas zapálili. I Elio směl; rodiče se mohli spolehnout, že nebude kouřit často. Zmínil jsem, že Elio čte knihy a že hraje na klavír? Tak, že umí zahrát skladbu od Bacha tak, jak by ji hrál Liszt?

Venkov je bukolický, nikdo nestrádá, stále se někdo stará o potůčky a jezírka, v nichž je tak příjemné se smáčet, a přitom nikde nejsou vidět stopy průmyslového zemědělství. Jezdili malými hranatými Fiaty. Ale na místo je dopravily; potřebujeme ta větší auta tolik? A Fiat ještě nekrachoval.

Neměli mobily. Zatímco dnes by Oliver použil internetové bankovnictví, tehdy mu nutnost jít si založit účet v bance aspoň poskytla příležitost projet se s Eliem o samotě na kole. A Elio, místo aby mu psal esemesky nebo s ním snapchatoval, mu píše dopisy. Staré dobré dopisy – když se mu nepovede, zlostně ho zmačká a hodí na zem, takže za chvíli je podlaha kolem něj plná papírů. Není to hezčí obrázek trýzně lásky než obličej zabořený do smartphonu?

Při siestě si otec rodiny rozloží před sebou velkou plachtu Corriere della Serra. Lidé ještě četli noviny. A ve vzácném momentu, kdy do filmu vstoupí něco z veřejného dění, nadávají na Bettina Craxiho. Na starého dobrého zkorumpovaného Bettina Craxiho. Kdyby věděli, že celý poválečný italský politický systém, na který se tak dobře nadávalo, bude rozmetán ve skandálu Tangentopoli, kdyby věděli, že je čeká Berlusconi a Salvini!

Byla to doba studené války, ale ta do našeho příběhu nedoléhá. V roce 1983 bylo ještě dva roky do tragédie lodi Achille Lauro. Tu v roce 1985 ve Středozemním moři unesli teroristé z Palestinské osvobozenecké fronty a zavraždili na palubě amerického pasažéra Leona Klinghoffera. Američané přinutili egyptské letadlo s teroristy přistát na italské letecké základně Sigonella a hodlali teroristy v čele s Abú Abbásem zadržet. To jim ale vláda Bettina Craxiho neumožnila – měla s palestinskými teroristy nepsanou dohodu, že nebudou útočit na italském území, když se jim Italové nebudou plést do cesty. Byla to vážná transatlantická krize, moc nescházelo, a došlo na střet mezi americkými komandy a italskými karabiniéry a mezi americkými a italskými stíhačkami. Bylo by zajímavé, co by si o tom Eliova rodina – jmenovali se mimochodem Perlmanovi – myslela.

Ale politika, jak řečeno, do příběhu nedoléhala. Hodně se od té doby změnilo. Jestliže pád komunismu k nám přinesl svobodu, v Itálii rozmetal stranickopolitický systém, aniž by ho něčím přesvědčivým nahradil. V ekonomice ale nebyl rok 1989 přelomový. Rozhodně ne ve srovnání s rokem 2002, datem přijetí eura. To, namísto aby zajistilo Itálii konečně pevné místo mezi největšími ekonomikami kontinentu, zahájilo nepřerušenou hospodářskou stagnaci a potácení se od krize ke krizi. Devalvace liry už nebyly po ruce. Státní dluh byl už v roce 1983 považován za notoricky hrozivý. Jenže to nebyl ani sedmdesát procent HDP. Dnes je sto třicet procent HDP a hrozí strhnout s sebou celou eurozónu a italská suverenita je v praxi silně omezena Evropskou centrální bankou. Italové už nejezdí v hranatých Fiatech. Spíš v německých autech.

Zato pád železné opony znamenal, že do Itálie začalo přicházet víc obyvatel z nové Evropy – třeba Rumunů a Albánců. A to bylo ještě před migrační krizí.

Možnosti, které otevřelo sjednocování Evropy a globalizace? V Eliově rodině se (z důvodů, které jsou jen nahozeny) přechází, často větu od věty, mezi francouzštinou, italštinou a angličtinou. A postgraduální student z USA k nim taky může přijet. I partička lidí na náměstí, kteří taky poslouchají The Psychedelic Furs, se Eliovi s Oliverem pochlubí, že byli na jejich koncertě v Londýně. Dojeli tam stopem. Tak kdo potřeboval jakou globalizaci?

Zde je na místě zaznamenat, že film je, jak se dnes kriticky říká, nesmírně bílý. Eliova rodina je bílá, Oliver je bílý, všichni Eliovi kamarádi a kamarádky, obyvatelé městečka, řidič autobusu, průvodčí ve vlaku – všichni jsou bílí. Bílá je i rodinná rustikální hospodyně Mafalda, na jejímž místě by dnes nejspíš byla imigrantka.

Jediná osoba zřejmě neevropského původu, která se filmem mihne, se jmenuje Mounir, což je levantské jméno. Je to taková drobná legrácka – hraje ho autor románové předlohy André Aciman. Ten pochází z rodiny sefardských Židů z Alexandrie; to v jeho rodině se mluvilo několika jazyky jako u Perlmanů. Z Egypta se vystěhovali do Itálie v roce 1965; Aciman je dnes Američan. Tenkrát se migrace ještě neodehrávala ve vlnách. A západní svět byl tak či onak propojený. Ale byl západní – antické helénistické sochy, jež jede Eliův otec vylovovat z Lago di Garda, byly v jeho kultuře přítomny silněji než globalizovaný svět. I než my Východoevropané.

Když se ten příběh dnes v roce 2017 filmuje, děje se tak samozřejmě s dnešní zkušeností. Na kameře je, byť nepřímo, stopově, znát povědomí iphonových filtrů. Ve filmu nezní jen The Psychedelic Furs, ale i Sufjan Stevens. Ten je tak nějak nutný pro zvýšenou citovost, ochotné položení se do niterných prožitků, jakému by asi v roce 1983 uzdu nepopustili. „The feels“, jak se dnes říká v angličtině.

Co by ale v příběhu, kdyby se odehrával v roce 2017, a ne 1983, nesmělo chybět: Ani jednou nepadne nic o LGBTQ. Žádná gay pride. Nikdo nerecykluje, nikdo neoznamuje, že je vegan. A Elio zažil své intimní zasvěcení v sedmnácti – což je věk, v němž herečka Asia Argento údajně znásilnila a traumatizovala herce Jimmyho Benetta, z čehož je dnes skandál.

Co jim tehdy bránilo ve štěstí? Společenské konvence to nebyly. Co jim scházelo? Globalizace to nebyla. Už chápete, jak lze natočit nostalgický film o osmdesátých letech?