Vsadím se, že… Jak mít vlastní kůži ve hře o Ukrajinu

KOMENTÁŘ

Vsadím se, že… Jak mít vlastní kůži ve hře o Ukrajinu
V malování čerta na zeď „jede“ kdekdo, včetně mnoha společensky významných osob, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Situace na ukrajinské hranici je nejistá. Může z toho být válka a nemusí, protože do hlavy Putinovi nikdo nevidíme. Co ale autora tohoto sloupku poněkud dráždí, jsou politici věštící, že válka bude. Britský premiér Johnson i americký prezident Biden se v poslední době v tomto směru vyjádřili docela přesvědčeně. Je možné, že vědí něco, co my ne, ale stejně. To je hodně pochmurné proroctví, a dokonce i mně, starému cynikovi, nahání trochu strach.

Proto je potřeba situaci trochu odlehčit. Představme si prosím na chvíli, že by takové svoje předpovědi musel dotyčný člověk provázet adekvátní sázkou. Samozřejmě jen v rozsahu odpovídajícím jeho ekonomickým možnostem, takže průměrný občan by vsadil pětistovku, průměrný novinář… inu, raději tři stovky…, průměrný poslanec deset tisíc korun a tak dále, až někde na úrovni prezidenta velké země by mohlo jít třeba o deset tisíc, ale dolarů.

 

„Myslím si téměř s jistotou, že Putin během následujícího roku potáhne s armádou na Kyjev, a pokud se mýlím, tady je šek na příslušnou sumu.“ A sázka by se dala navýšit ještě tím, že příjemcem onoho šeku by nebyla nějaká neškodná charita, ale ta nejhorší „ještě taktak legální“ organizace, kterou si ten vsázející umí vůbec představit. Třeba Kukluxklan (v Americe), nějaký klub radikálních imámů (ve Francii) nebo hudební skupina Holki (u nás).

Něčemu takovému říká libanonský intelektuál Nicholas Nassim Taleb „skin in the game“, vlastní kůže ve hře, a považuje to za zásadní prvek důvěryhodnosti člověka. U proroků zkázy všeho druhu by to byl nesmírně užitečný korektiv. Místy to funguje, jsou totiž i lidé, kteří se do podobného risku pouštějí dobrovolně a vytvářejí takzvané predikční trhy. A někteří z nich na tom dokonce umějí i vydělat, protože jejich předpovídací schopnosti jsou na vysoké úrovni. U těch dalších je aspoň z jejich výsledků vidět, že se na jejich odhad nemůžete příliš spolehnout a že jejich sebejistota neodpovídá skutečnosti.

Odhaduji (a jako novinář bych na to určitě své tři stovky vsadil), že kdyby se podobná povinnost zavedla mezi politiky, novináři a komentátory, ony „taktak legální“ organizace přijímající jejich šeky by měly nečekané žně. Tedy minimálně do doby, než by se intelektuální vrstva naučila určité zdrženlivosti a přestala neustále vypouštět verbální balonky s pomyslnou umrlčí lebkou. Nic vás o vlastní omylnosti nepoučí lépe než nutnost poslat deset tisíc hudební skupině, kterou byste nechtěl slyšet ani při onom posledním poležení v rakvi.

Celý tento návrh zní jako fraška a popravdě je tak i myšlen, ale přesto má určité racionální jádro. Navykli jsme si až příliš na negativní zprávy a názory, které s naším vnitřním podezřením, že celý svět je buď v zadnici, nebo jen poslední kousíček od ní, příjemně rezonují. V malování čerta na zeď „jede“ kdekdo, včetně mnoha společensky významných osob; čím hroznější zpráva, tím více lajků, kliknutí a sdílení. Je to druh duševního smogu a smog se v různých metropolích světa začalo dařit odbourávat až tehdy, když za něj znečišťující firmy musely něco platit.

 

×

Podobné články