Pohádka o duze nad Mostem

Seriál České televize Most! ještě neskončil, takže hotový názor na něj je předčasný, i když předpokládám, že definitivní na něj nebudu mít ani potom. Očekávat lze ještě nějaký zajímavý vývoj, i když se zdá, že v posledním odvysílaném díle se jaksi zadrhnul a směřuje k výchovné idyle, kdy všechny „předsudky“ pominou a rozplynou se v harmonii vzájemného respektu. Tipuju na mezirasovou transsexuální svatbu celebrovanou z alkoholu vyléčeným knězem v mosteckém kostele, který se dá znovu do pohybu, možná se vznese a jeho dráha vytvoří na obloze duhu v barvách LGBT... jako most porozumění.

Ale nejspíš to bude úplně jinak a my, kteří Most! se zájmem sledujeme, zůstaneme na televizi hledět s ústy otevřenými úžasem, co to vlastně mělo být. Ve smyslu vzbudit pozornost, rozruch a zájem se tvůrcům dílo podařilo už na začátku a je fakt, že něco takového se v České televizi ještě nevysílalo, což je míněno jako pochvala. A taky se v ní nikdy nemluvilo tak sprostě – a to taky potěší.     

Slovo „předsudky“, které tu padlo, je od začátku pro recepci seriálu klíčové. Prý je odbourává, zesměšňuje a odhaluje jejich zbytečnost a škodlivost. Ty předsudky se orientují na dvě žhavá témata: sexuální (z Pavla se stala Dáša) a rasové (tedy Romové). Nejsou to předsudky stejného řádu: vztah k transsexualitě má jinou razanci než současná podoba (ne)soužití s Romy, která skutečně je, a to nejen v severních Čechách, kritická, palčivá – a každodenní. Transsexualita, navzdory tomu, co budou tvrdit aktivisté, je naproti tomu exkluzivita, se kterou se většina reálných obyvatel před tímto seriálem setkala tak možná na internetu nebo omylem, pokud by se shodou okolností ocitla v Praze, když se konal gay pride. V tradičně tolerantním (humpoláckém) českém lidovém prostředí, které se nevyznačuje právě rigidními představami ve věci sexuality, lze v případě reálného setkání spíš očekávat nevytříbenou lhostejnost či pobavenou ignoranci než sklony hysterické (ex-manželka Ilona), až téměř zabijácké. V tom smyslu je představa o české homofobii typický předsudek. V rozporu s tím je v seriálu transsexualita podána ve výchovné formě jako konflikt primitivní, netolerantní většiny s hrdou a osamělou jinakostí – s nadpřirozenými, nadlidskými sklony a výkony: vzpomeňme třeba na první díl, kdy Pavel/Dáša jen tak mimochodem vyhraje jakési noční automobilové závody... Změna pohlaví je předvedena ve formě pohádky o zjevení krásné princezny, která je zprvu téměř v ohrožení života a na niž zpustlí a ochablí heterosexuálové hledí jako v lepším případě bubáci, ovšem jen do doby, než jejich pudovost ovládne svým ryze ženským půvabem a erotickým kouzlem. Počáteční odpor vůči jejímu výskytu je zprvu téměř všeobecný, sdílí jej i romantický nihilista Luďan, Pavlův/Dášin bratr, u jehož typu lze spíš předpokládat, že mu různé sexuální zvláštnosti jsou buď jedno, nebo je na ně třeba zvědavý. Místo toho je i on traktován jako transfob (snad se tomu tak říká), stejně jako ostatní osazenstvo podniku Severka a široké okolí. 

Je to ožehavá věc, „expertně“ se v dnešní háklivé době právě k tomu vyjadřovat, ale problematičnost tohoto motivu prozrazuje sám fakt, že transsexuála nehraje transsexuál, nýbrž pohledná a rozhodně žensky vypadající herečka. Je téměř jisté, že důvodem nebylo něco tak zpozdilého jako diskriminace transsexuálů, asi za tím nebude ani absence transsexuálních herců (věřím ve vyspělost našich poměrů), nýbrž prostá realita. Použití skutečného transsexuála, tedy s jeho fyzickými danostmi, které lze jen těžko změnit chirurgicky nebo i hormonálně, by s velkou pravděpodobností nedovolilo vytvářet takové citové výboje, jimž podléhá snad celý Most a kterým podlehne i zdatný romský heterosexuál Franta. Ona lyrická scéna na Hněvíně v posledním díle by, a na to vsadím chatrné zbytky své liberální pověsti, byla při použití autentického transsexuála nenatočitelná – a neodvysílatelná, tedy jinak než jako kuriozita. Tvůrcům lze v tom smyslu rozumět, ale přece jen to nabourává edukativní tezi díla, že „předsudky“ jsou jen v našich hlavách. Jsou i jinde – a někdy hodně hmatatelné. 

K tomu druhému tématu jen obecnější poznámku. Katastrofální stav romského sídliště Chanov (a podobných sídlišť), který je v seriálu sice decentně, ale přece jen realisticky zachycen, je výsledkem nesmyslné „cikánské politiky“, za kterou můžou gádžové, kteří Romy kdysi nastěhovali na jedno sídliště, aniž by si vůbec položili otázku, jestli jsou schopni něco takového obývat. A o zbytek se postarali sami Romové. Životní poměry, ve kterých žije velká část Romů, jsou ostudou: jejich a samozřejmě také naší státní ostudou. Situaci komplikuje skutečnost, že není vyloučeno, že tak mnozí žít chtějí – a bohužel jinak neumí, což se nevylučuje. Napětí, které tím vzniká, nemá moc společného s předsudky, tedy s nějakými předem hotovými, a tedy falešnými soudy, nýbrž s reálnými zkušenostmi. Redukovat „romský problém“ na předsudky je totální zkreslení vážného stavu, ve kterém se společnost v této věci nalézá. Romská mizerie není plodem žádných předsudků, nýbrž stavu romského etnika, byť na něm má většinová společnost také jistě svůj podíl. Ale ten nevystihuje magické slovo „předsudky“, po jejichž odstranění prý všechno zmizí. A to i u těch lidí, kteří jsou jim sociálně blízko, kterým se někdy říká „white trash“ a na něž se na rozdíl od nich žádné zvláštní ohledy neberou. 

Je-li seriál pro ně, si nejsem jist, je-li o nich, ještě méně. O čem tedy je? Možná o tom, jací by měli být, aby se nám, kteří máme takové koncepční seriály rádi, líbilo, že takoví jsou.

A pak je to taky v nějakém druhém plánu o tom, že město Most je zvláštní úkaz, který je však pro třetinu země normou. Dodám, že kdysi to bylo jedno z nejkrásnějších měst království. To se jmenovalo Brüx. A stálo kousek vedle.