Andrej proti Gretě (ale jinak palec dolů)

Český premiér Andrej Babiš měl včera ráno středoevropského času projev na Valném shromáždění OSN. To není samo o sobě příliš zajímavé, bez jakékoliv pozornosti tu vystupuje kdekdo. Zajímavé je to však pro české občany, protože za pět let Babišova pobytu ve vrcholové politice jsme se vlastně poprvé dočkali nějakého koherentnějšího premiérova vyjádření k zahraničněpolitickým tématům. Jak si Babiš na tomto poli stojí?

Zahraniční politiku dnes do jisté míry tvoří tzv. klimatická politika. Výrobce titulků na českých webech Babiš zaujal kritikou švédské studentky Grety Thunbergové: „Má mnoho zajímavých postřehů. Přesto si nejsem jist, že emocionální, teatrální či hysterická, někdy dokonce až agresivní řeč vede k racionální diskusi.“

To je správný postřeh a správná distance, po jejím vystoupení v pondělí tamtéž politik, který mluví o tématu a neřekne, co řekl Babiš, nemůže už být brán vážně při debatách o společnosti, o tom, jak by měla i v 21. století fungovat. Ostatně Gretě T. se odvážili vzdorovat už i Emmanuel Macron a Angela Merkelová.

Všichni jmenovaní ale dělají jen dílčí kritiku, případně se zaměřují na přepjatý styl, tak i Babiš. Podstatu gretismu a klimaalarmismu nechává nedotčenou: „Je to od ní (od Grety – pozn. red.) nespravedlivé zobecnění, že nikdo nic nedělá. Mnoho z nás dělá to, k čemu jsme se zavázali.“ Babiš docela sympaticky zmiňuje řadu věcí, od bezemisního, ale zelenými démonizovaného jádra přes ohromnou nákladnost klimatické politiky s nejistými výsledky (po lomborgovsku připomíná, že peníze se dají utratit i jinak, například zavést vodu 750 milionům lidí, kteří k ní nemají přístup) až po prostý fakt, že zelené technologie, jimiž plánujeme nahrazovat ty fosilní, „stále nejsou připravené“.

Jenže nakonec i u Babiše rozhoduje to, že mohl promluvit na mezinárodním fóru, je to konformista, který si dává záležet na tom, aby nevybočil z přijatého rámce. Takže Gretě vděčíme za řadu cenných postřehů, uhlíková neutralita je správná a Česká republika jí do roku 2050 dosáhne.

Lepší by bylo, kdyby upozornil na to, že už ten rámec je naprosto sporný, že není žádný vědecký konsenzus na teorii lidstvem zaviněného globálního oteplení. Mohl zmínit hlasy jiných vědců než vědců vybraných vládami do klimatického panelu OSN, teď úplně čerstvě otevřený dopis skupiny vědců generálnímu tajemníkovi OSN. (Čtenář si ho snadno vygooglí pod názvem European Climate Declaration.) Pět stovek vědců v něm upozorňuje, že se svět chystá vyhodit miliardy dolarů na nesmyslné projekty založené na „nevědeckých předpokladech a nevyzrálých klimatických modelech“. Babiš také, opět věcně správně, zdůrazňuje, že zbytek světa se už tak překotně do změn nežene. Ale když nemá odvahu zpochybnit základní příběh, odsuzuje se do role toho, kdo kvůli milimetru vzdá metry. Tento politický establishment už neslyší na částečné námitky, je třeba ho konfrontovat čelně. Člověk, který se místo toho, věren své povaze, vymlouvá na ostatní, je nemá šanci přesvědčit.

Druhé velké téma Babišem ve Valném shromáždění nakousnuté je Evropská unie. Doma Babiš občas mluví téměř jazykem euroskeptika, v OSN si naopak stýskal, že EU není silnější v zahraniční politice. Pravda, konkrétní úkoly pro EU ve světě mu jeho speechwriter vybral dobře: rozumně dokončený brexit, obchodní dohoda s USA, kontrola migrace ze severní Afriky a Blízkého východu. Jenže zase ten rámec: Babiš volá po tom, aby Evropská rada kvůli silnější váze ve světě vytvořila jakousi „evropskou koaliční vládu“. Cože?

Nejsmutnějším příkladem toho, kam až může mírný pokrok v mezích konformismu EU vést, jsou závěrečné pasáže z Babišova vystoupení. Věnoval je válce v Sýrii. A místo aby zpochybnil sankce EU (a USA) vůči Asadovu režimu, které dnes už Asada nesmetou, protože většina Syřanů, co zůstala ve vlasti, mu evidentně dává přednost před džihádem, jež ale udržují materiální a zdravotnickou mizerii, hledá Babiš řešení syrské otázky u... Recepa T. Erdogana.

Turecký prezident plánuje v severní Sýrii vytvořit nárazníkové pásmo a obydlet ho uprchlíky ze Sýrie toho času v Turecku. S naprostou suverenitou tu rozhoduje o území jiného státu, o sídelních oblastech Kurdů, kteří by si zřejmě odteď měli dát líbit arabskou převahu. Erdogan po celou válku podporoval sunnitské extremisty, dodnes i jeho vinou zůstává na severozápadě Sýrie provincie Idlib v rukou al-Káidy a podobných islamistů. A podle Babiše by s vybudováním další takové krajně sunnitské zóny v Sýrii mohl pomáhat rovnou celý Visegrád.

Celkový dojem lze popsat slovem rozháranost: chvílemi dobré podněty, byť utopené v konformismu, na závěr čisté šílenství.

Další články Daniela Kaisera naleznete ZDE