Spor v ČSSD: Hamáček to zařídí?

V sobotu vyslovil Ústřední výkonný výbor (přesněji řečeno širší vedení, abych citoval ČTK) ČSSD drtivou většinou důvěru předsedovi strany Janu Hamáčkovi. Ještě před jednáním poskytl pan Hamáček obsáhlý rozhovor Právu.

Vedení strany reagovalo na neklid, který v ČSSD existuje už delší dobu a vyvrcholil po senátních a komunálních volbách. Velmi hlasitě se ozvala platforma „Zachraňme ČSSD“, sdružující představitele prozemanovského křídla v čele se statutárním místopředsedou Zimolou a Michalem Haškem (postoje obou pánů jsou zcela transparentní a celkem jednoznačné už od doby tzv. lánského puče). V konfrontaci s ní se teď ukázalo, že pan Hamáček má otěže zatím pevně ve svých rukou.

Ve straně ovšem existuje i druhé „křídlo“, i když zatím dejme tomu virtuální: představuje ho jmenovitě (soudě aspoň z rozhovoru v Právu) poslanec a exministr vnitra Milan Chovanec, v současné době jakýsi adept na roli Emanuela Goldsteina z Orwellova „1984“ v nastupujících Nových pořádcích.

Zatímco pánové Hašek a Zimola se mohou opřít o prezidenta a přitom lze spekulovat o tom, že panu Babišovi nebude vůbec vadit, když budou mít sociální demokraté trošku přistřižená křidélka, pan Chovanec zastává názor, že ČSSD nemá ve vládě co pohledávat. Názor, který měl na jaře v ČSSD podporu 40% členstva. Nějak se mi nechce věřit, že by ti lidé od té doby nějak radikálně proměnili své mínění, zvlášť když se zohlední to, co se odehrávalo pak (ponižující tahanice o ministerský post pana Pocheho, dvojí volební katastrofa). Jen je smutné, že je zatím – soudě aspoň podle pana Hamáčka ze sobotního Práva – zastupuje jen jeden jediný člověk. Panu Chovancovi dnes někteří lidé z ČSSD vyčítají jeho účast na lánském jednání z r. 2013. Proč se tedy té jeho dnešní iniciativy věci neujali oni, nezatížení minulostí? Je to jejich problém, ne problém pana Chovance.

Neklid ve straně se dá pochopit: do Velké protikorupční revoluce vstupovala ČSSD někdy v roce 2012 jako silná strana a adept na politickou dominanci. Dnes z ní zbyly už jen trosky.

Na zlomyslnou radost je ovšem třeba rychle zapomenout. ČSSD je demokratická strana, spolu s ODS tvořila páteř polistopadového politického systému, polistopadové demokracie. Za svůj osud si jistě může sama, je třeba ovšem vzít v úvahu, že se v některých věcech (Babišův pokus o ovládnutí Policie ČR z léta 2016) bránila dosti houževnatě. A také, že zejména v nestydaté předvolební kampaní na téma lithium, v níž se proti ní v říjnu 2018 spojily ANO, SPD a KSČM, tj. uskupení, která teď ovládají Poslaneckou sněmovnu, v kampani, která se zčásti odehrávala v posledním týdnu před volbami do PS na půdě již ochromené Poslanecké sněmovny, ji ostatní demokratické strany ve strachu o volební výsledky v podstatě nechaly na holičkách.

Dnešní problém pana předsedy Hamáčka, a to přesto, že dosáhl dílčího vítězství, je problémem všech „odvracečů nedozírných následků“ od protektorátních politiků až po Dubčeka, Svobodu a spol. Řada z nich měla asi dobré úmysly, snažili se zachránit, co se dá (jejich situace byla nesrovnatelné strašnější než ta ČSSD a pana Hamáčka), ale výsledek byl jen potvrzení biblického: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej. Pokus umístit svou zadnici uprostřed mezi dvě židle vede jen málokdy k politickému triumfu.

V rozhovoru, který pan Hamáček dal Právu, mne zaujaly dva momenty. Za prvé, pan Hamáček o dnešní vnitrostranické debatě říká: „Debata může být ostrá, ale má se vést uvnitř soc. dem., protože v médiích potom přehluší úspěchy a veškerou práci, kterou děláme.“ Chybí tedy „klid k tvořivé práci“, jak se říkalo v roce 1969. Podobnou strategii ostatně uplatňovala KSČ i jindy – ovšem nikoli bohatýrských dobách stalinského a gottwaldovského teroru, nýbrž např. v době Antonína Novotného. Tehdy se diskutovalo se za zavřenými dveřmi ÚV KSČ, nakonec se ovšem stejně všechno rozkecalo: ale protože šlo o šeptandu, v komicky deformované podobě. Demokratická strana by snad proboha měla počítat s tím, že nejen její členové, ale i její sympatizanti, voliči a veřejnost mají právo a potřebují se dozvědět, who is who mezi těmi, kdo se tak či onak podílejí na jejím rozhodování v záležitostech podstatných pro Českou republiku. A když se za „tvrdé jádro“ strany v politickém sporu vydávají ti, kdo se potichu krčí mezi dvěma židlemi, budou proti oběma vyhraněným krajnostem v nevýhodě.

A za druhé, Hamáčkova kritika Milana Chovance. Chovanec od počátku nesouhlasil s účastí strany ve vládě (je mi líto, ale čím dál tím víc se ukazuje, jak měl pravdu). Podle pana Hamáčka se prý zavázal, že bude respektovat rozhodnutí vnitrostranického referenda, což prý neudělal. Pan Chovanec si ovšem vybral tu vůbec neumírněnější formu, jak (podle jeho názoru) nesprávné rozhodnutí nepodpořit: nehlasoval proti, nezdržel se, hlasování se nezúčastnil.

Takže otázka může být nanejvýš je jen to, zda měl rovnou předem říci, že rozhodnutí referenda nepodpoří. K tomu, aby ho nepodpořil, měl ovšem právo. Poslanec je vázán svým slibem jednat v souladu se zájmem lidu (nikoli své strany) a v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím. A při výkonu mandátu není vázán žádnými příkazy. Podle prokurátorského pojetí těchto pasáží ústavy, které se u nás prosazuje od léta 2013, to prý znamená, že „orgány činné v trestním řízení“ mají právo zkoumat, nakolik se jednání poslanců kryje s jejich nejlepším vědomím a svědomím, a z nesouladu vyvozovat trestněprávní důsledky. Ve skutečnosti to ovšem znamená, že poslanec má v podstatné záležitosti – a toto je podstatná záležitost – právo se opřít jakémukoli tlaku (tedy třeba i výsledku stranického referenda), pokud není v souladu s jeho nejlepším vědomím a svědomím.

A závěr? Bylo by velmi dobře, kdyby se tento konflikt v ČSSD zcela otevřeně a bez tutlání vyřešil. Tutlání nakonec vyústí v něco, co se bude podobat normalizačnímu bahnu. Byla by to podle mne strašná škoda. Pro ČSSD i pro českou demokracii, která snad má pořád ještě šanci. A ceterum autem censeo, konflikt s přívrženci babišovských a zemanovských Nových pořádků, k nimž sám za sebe pana Zimolu, Haška a další počítám, se nedá upytlíkovat. Musí se vybojovat. Pokud se ČSSD rozhoupe a pustí se do něho, držím jí palce.