Bojíme se, protože žijeme v pohodlí, protože se nám žije dobře

Posledních několik let se mi často stává, že novinář se i za krásného podzimu zeptá: „A čeho se máme bát?“ Když se tato situace opakuje znovu a znovu, tak si člověk nemůže nevšimnout, že žijeme ve společnosti, která se bojí. Autoři dávnověku by v tom měli jasno hned na samém počátku, protože podobnými slovy popisovali chování občanů císařského Říma, Kartaginců či obyvatel válkami zmítané Antiochie. Bojíme se, protože žijeme v pohodlí, které nás učinilo změkčilými a ukázalo, že máme co ztratit. Bojíme se, protože se nám žije dobře.

Zápisky prvních Římanů, keltské pohádky, severské ságy či evropské kroniky 9.–17. století se naopak tváří v tvář velkému nebezpečí soustřeďují na chytrost a odvahu. Dekarbonizace společnosti je určitě nutným krokem, ale také by měla být doprovázena nejenom pouhým odbojácněním společnosti, ale přímo výchovou k odvaze. Ve světle poslední, šesté zprávy IPCC, tedy Mezinárodního panelu pro výzkum klimatické změny, ze dne 9. srpna se totiž zdá, že ji budeme potřebovat. A kdybych byl keltský válečník či zarputilý Viking, hned bych měl lepší náladu, protože bych mohl ukázat to nejlepší, co ve mně je.

Následkem zvýšené koncentrace skleníkových plynů planeta zachytává o několik wattů na čtvereční metr víc tepla než před několika desetiletími. Watt je sice hodně malá jednotka, ale povrch Země je obrovský a kumuluje obrovské množství tepla, které asi z  90 % končí v oceánu a z toho asi dvě třetiny v horních 700 m. Teplejší voda má větší objem, ale také intenzivněji rozpouští ledovce. Ty tají rychleji a sladká voda na povrchu arktického oceánu zabraňuje zanořování se hustých, slaných a teď již studených vod, které své teplo odevzdaly i Evropě. Součástí systému globálních mořských proudů je i Golfský proud. Od roku 1850 sice zeslábl asi o 20 %, ale vydrží další století. Pokud by zcela zanikl, tak to nebude mít žádný větší vliv na Sibiři, ale skandinávské pobřeží včetně části Německa a Polska se klimaticky přiblíží kanadskému Novému Foundlandu.

Kde pak budou žít obyvatelé severoatlantského pobřeží? Možná u nás, na Ukrajině a v Maďarsku, kde změny budou menší a země budou kulturně podobné. Zní to fantasticky? Ale kdepak, k největší ekonomické a environmentální migraci na světě došlo poměrně nenápadně v rámci jednoho státu – Číny, kde se za posledních 20 let týká víc než 200 milionů lidí, kteří se odstěhovali z chudého a suchého severního vnitrozemí.

Celý text Václava Cílka si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.