MeTwo aneb integrace není asimilace

komentář

MeTwo aneb integrace není asimilace
Mesut Özil s fanoušky. Foto:

Foto:Fcb M. Özila

1
Komentáře
Lucie Sulovská
Sdílet:

Truc Mesuta Özila v Německu zažehl diskuse o identitě a integraci. Potomci tureckých migrantů se po vzoru fotbalisty pod heslem #MeTwo vyznávají, že dál prožívají svou tureckou identitu, a přesto jsou integrovanými členy německé společnosti. To je to, co říkal Özil, když mu vyčítali setkání s tureckým prezidentem: má dvě identity, dvě srdce. Jedno v Německu, druhé v Turecku. A přestože nemá ani turecké občanství a v zemi svých předků nikdy nežil, Erdoğan k němu vztahuje ruku jako vyslanec jeho druhého domova. Odmítnout ji, to by byla „urážka jeho výchovy“. Je zřejmé, že to tak vnímá mnoho Özilových vrstevníků.

Slovo „integrace“ se skloňuje v souvislosti s přistěhovalectvím jako všelék na kulturní třenice. Podle toho, jak „zaintegrujeme“, dostaneme buď platného člena společnosti, nebo kouli na noze. Málo nebo vůbec se ale zabýváme tím, co vlastně integrace představuje a kde jsou její přirozené hranice.

Integrovaný je v současném evropském měřítku ten, kdo se domluví místním jazykem, dodržuje zákony a uživí se sám. To všechno bohatě splňuje nejen Özil a další reprezentační „hříšník“ İlkay Gündoğan, ale i řada obyčejných německých Turků, včetně těch, kteří lnou k islamizujícímu prezidentovi Turecka (v posledních volbách mu daly hlas téměř dvě třetiny z nich).

Potíž je, že žádná z těchto podmínek nevylučuje vznik paralelních společností, které mohou být loajální režimu v Ankaře, nikoliv v Berlíně, a jejichž prezident se jmenuje Erdoğan, ne Steinmeier. Je-li takových lidí hodně a mají-li možnost identifikovat se s něčím silným (a erdoğanovské Turecko nabízí rozměr pýchy a hrdosti, který si Německo po hrůzách druhé světové války zakázalo – jak je ale u Němců zvykem, přepálili to na opačnou stranu), problémy jsou jen otázkou času.

Jediná pojistka proti tomuto stavu se jmenuje asimilace a v současné evropské debatě se neskloňuje ani z jedné strany.

Protikladem multikulturní společnosti není nutně společnost homogenní na rasovém základě („bílá“), jak se dnes lidé běžně domnívají, nýbrž společnost s dominantní kulturou, v níž se původní identita příchozích úplně rozpustí (to, co je možné změnit; z černocha se běloch nestane, ale asimilovaný Turek bude víc Němcem než integrovaný Polák).

Taková společnost může být i multirasová (svého času Spojené státy, dnes například Stát Izrael), přičemž rozdílné skupiny se přijetím dominantní kultury přetavují a harmonizují v jeden celek, aniž by ji rozmělňovaly či narušovaly. Tomuto konceptu se říká melting pot neboli tavicí kotlík. K asimilaci jsou nezbytné dvě věci: a) rozumná a výběrová migrační politika, b) silná dominantní kultura s harmonizačními prvky (v případě Izraele židovská identita a náboženství).

Na teoretické úrovni lze kreslit čisté rovné čáry, v praxi je to samozřejmě problematičtější. Asimilace může fungovat jen na úrovni jednotlivců či rodin, imigranti ve větším počtu začnou dříve či později tvořit přirozená soudržná společenství. Nechce-li dnes do Česka migrant například z Afghánistánu, není to jen proto, že v Německu jsou vyšší sociální dávky. Je to především proto, že tam nalezne rozsáhlou afghánskou komunitu. V reáliích mírnějšího podnebí a lepšího sociálního systému se uprostřed Německa rozvíjí malý Afghánistán. Čajovnami počínaje, řádem života konče. 

Polský národní buditel a filozof Wincenty Lutoslawski (1863-1954) vystihl problematiku asimilace takto: „K polskému národu patří polonizovaní Němci, Tataři, Arméni, cikáni a Židé, kteří žijí podle společného ideálu [Polska]. Černoch nebo indián může být skutečným Polákem, jestliže přijme duchovní dědictví polského národa, obsažené v jeho literatuře, umění, politice, zvycích, a pokud má nezlomnou vůli přičinit se o rozvoj existence polského národa.“

Evropa se dnes nemůže pochlubit ani rozumnou migrační politikou, ani sebevědomou kulturou, proto si po nově příchozích asimilaci nedovolí vůbec požadovat a za úspěch považuje splnění základních „provozních“ požadavků nezbytných k tomu, aby daný člověk nebyl pro společnost zátěží. Je pak logické, že přistěhovalci, kteří tyto požadavky splňují, nechápou, proč jim má někdo za zlé, že zůstávají, sice německými, ale stále Turky.  

Sdílet:

Hlavní zprávy

Hřebíky do rakve demokracie

KOMENTÁŘ

Rumunský ústavní soud rozhodl o nutnosti opakovat první kolo prezidentských voleb. Rozhodl poté, co už výsledky prvního kola potvrdil, a v okamžiku, když už zač ...

00:08

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz