MeTwo aneb integrace není asimilace

Truc Mesuta Özila v Německu zažehl diskuse o identitě a integraci. Potomci tureckých migrantů se po vzoru fotbalisty pod heslem #MeTwo vyznávají, že dál prožívají svou tureckou identitu, a přesto jsou integrovanými členy německé společnosti. To je to, co říkal Özil, když mu vyčítali setkání s tureckým prezidentem: má dvě identity, dvě srdce. Jedno v Německu, druhé v Turecku. A přestože nemá ani turecké občanství a v zemi svých předků nikdy nežil, Erdoğan k němu vztahuje ruku jako vyslanec jeho druhého domova. Odmítnout ji, to by byla „urážka jeho výchovy“. Je zřejmé, že to tak vnímá mnoho Özilových vrstevníků.

Slovo „integrace“ se skloňuje v souvislosti s přistěhovalectvím jako všelék na kulturní třenice. Podle toho, jak „zaintegrujeme“, dostaneme buď platného člena společnosti, nebo kouli na noze. Málo nebo vůbec se ale zabýváme tím, co vlastně integrace představuje a kde jsou její přirozené hranice.

Integrovaný je v současném evropském měřítku ten, kdo se domluví místním jazykem, dodržuje zákony a uživí se sám. To všechno bohatě splňuje nejen Özil a další reprezentační „hříšník“ İlkay Gündoğan, ale i řada obyčejných německých Turků, včetně těch, kteří lnou k islamizujícímu prezidentovi Turecka (v posledních volbách mu daly hlas téměř dvě třetiny z nich).

Potíž je, že žádná z těchto podmínek nevylučuje vznik paralelních společností, které mohou být loajální režimu v Ankaře, nikoliv v Berlíně, a jejichž prezident se jmenuje Erdoğan, ne Steinmeier. Je-li takových lidí hodně a mají-li možnost identifikovat se s něčím silným (a erdoğanovské Turecko nabízí rozměr pýchy a hrdosti, který si Německo po hrůzách druhé světové války zakázalo – jak je ale u Němců zvykem, přepálili to na opačnou stranu), problémy jsou jen otázkou času.

Jediná pojistka proti tomuto stavu se jmenuje asimilace a v současné evropské debatě se neskloňuje ani z jedné strany.

Protikladem multikulturní společnosti není nutně společnost homogenní na rasovém základě („bílá“), jak se dnes lidé běžně domnívají, nýbrž společnost s dominantní kulturou, v níž se původní identita příchozích úplně rozpustí (to, co je možné změnit; z černocha se běloch nestane, ale asimilovaný Turek bude víc Němcem než integrovaný Polák).

Taková společnost může být i multirasová (svého času Spojené státy, dnes například Stát Izrael), přičemž rozdílné skupiny se přijetím dominantní kultury přetavují a harmonizují v jeden celek, aniž by ji rozmělňovaly či narušovaly. Tomuto konceptu se říká melting pot neboli tavicí kotlík. K asimilaci jsou nezbytné dvě věci: a) rozumná a výběrová migrační politika, b) silná dominantní kultura s harmonizačními prvky (v případě Izraele židovská identita a náboženství).

Na teoretické úrovni lze kreslit čisté rovné čáry, v praxi je to samozřejmě problematičtější. Asimilace může fungovat jen na úrovni jednotlivců či rodin, imigranti ve větším počtu začnou dříve či později tvořit přirozená soudržná společenství. Nechce-li dnes do Česka migrant například z Afghánistánu, není to jen proto, že v Německu jsou vyšší sociální dávky. Je to především proto, že tam nalezne rozsáhlou afghánskou komunitu. V reáliích mírnějšího podnebí a lepšího sociálního systému se uprostřed Německa rozvíjí malý Afghánistán. Čajovnami počínaje, řádem života konče. 

Polský národní buditel a filozof Wincenty Lutoslawski (1863-1954) vystihl problematiku asimilace takto: „K polskému národu patří polonizovaní Němci, Tataři, Arméni, cikáni a Židé, kteří žijí podle společného ideálu [Polska]. Černoch nebo indián může být skutečným Polákem, jestliže přijme duchovní dědictví polského národa, obsažené v jeho literatuře, umění, politice, zvycích, a pokud má nezlomnou vůli přičinit se o rozvoj existence polského národa.“

Evropa se dnes nemůže pochlubit ani rozumnou migrační politikou, ani sebevědomou kulturou, proto si po nově příchozích asimilaci nedovolí vůbec požadovat a za úspěch považuje splnění základních „provozních“ požadavků nezbytných k tomu, aby daný člověk nebyl pro společnost zátěží. Je pak logické, že přistěhovalci, kteří tyto požadavky splňují, nechápou, proč jim má někdo za zlé, že zůstávají, sice německými, ale stále Turky.