Spor o Náhorní Karabach aneb bolest zažívají obě strany

Mnoho lidí v poslední době patrně zaznamenalo na televizních obrazovkách neutuchající boje kdesi daleko v kavkazských horách. Přitom tato vzdálená oblast Náhorního Karabachu velikostí odpovídající zhruba Pardubickému kraji by za normálních okolností byla jistě velmi lákavým cílem mnoha českých cestovatelů. Rozkládá se totiž na úpatí hor jižního Kavkazu v jihozápadní části Ázerbájdžánu a východní části Arménie. Ano, zmiňuji tu záměrně oba státy. Tato specifická sporná enkláva patří totiž de jure Ázerbájdžánu, avšak de facto je součástí Arménie, pod jejíž vojenskou kontrolou se od konce války v devadesátých letech nachází.

Pro nynější Náhorní Karabach by se tak možná ujal název země nikoho. Mezinárodní právo ji jakožto oblast pod arménskou správou neakceptuje a Ázerbájdžán nad regionem nemá prakticky žádnou moc ani kontrolu. Jedná se tedy o skutečně zapeklitý dlouholetý mezinárodní problém, jenž učinil vrásky na čele nejednomu odborníkovi, a jako ke komplikovanému sporu by se v otázce Náhorního Karabachu mělo přistupovat i v médiích. V podstatě každý divák, jenž situaci na rozbouřeném Kavkaze v českém mediálním prostoru trochu sleduje, ať už v novinách či na sociálních sítích, si jistě všiml, že je mu z těch střípků zpráv a komentářů tak nějak blíž k srdci Arménie. Má to poměrně logické vysvětlení. Arménie je zemí s bohatou křesťanskou tradicí, dokonce první zemí na světě, jež křesťanství přijala za své. Řada lidí si rovněž Arménii spojí s jednou z neotřesnějších událostí v moderních dějinách Kavkazu, a to genocidou arménského obyvatelstva páchanou Turky v roce 1915, jež mohla být pro Evropu jakousi předzvěstí hrůz, kterým byl starý kontinent svědkem v třicátých a čtyřicátých letech.

Naopak o Ázerbájdžánu se toho v Česku příliš neví, nebo lépe řečeno nevíme, s čím si ho máme konkrétně spojit. Jedná se zkrátka pro většinu z nás o neznámou zemi ležící někde na pomezí samotné Asie mezi Ruskem a Blízkým Východem. Zasvěcenější čtenář si pak možná ještě vzpomene na ohromné ropné zásoby, díky nimž Ázerbájdžán v devadesátých letech rapidně zbohatl a z hlavního města Baku se tak stalo moderní kosmopolitní město. Samotný národ Azerů, jenž z většiny obývá dnešní Ázerbájdžán, je turkický národ, tedy příbuzný Turkům. Jejich jazyk je rovněž velmi blízký turečtině, obohacený o prvky z perštiny a arabštiny. Není tak divu, že Azeři a Turci jakožto velice příbuzné národy vyznávající i stejnou víru, k sobě měli vždy v historii blízko.

Vyvstaly nám tu, jak se zdá, dva znesvářené státy. Na jedné straně převážně muslimský Ázerbájdžán a na straně druhé osudem mnohdy nespravedlivě vláčená křesťanská Arménie. V dlouhotrvajícím konfliktu o Náhorní Karabach však mají krev na rukou oba dva národy. Bohužel masakrů, perzekucí a vyhánění z vlastních domovů si jak Arméni, tak Ázerbájdžánci „užili“ od té druhé strany až „do sytosti“ a je velmi těžké určit, kdo z těchto dvou národů trpěl více. Nacionalismus a bezbřehá nenávist vzešlé mimo jiné z pocitu historické křivdy totiž vzaly domovy a způsobily bolest statisícům z nich bez ohledu na to, zda se jednalo o Armény či Ázerbájdžánce.

Kdo si myslí, že pouze muslimští Ázerbájdžánci způsobovali v této válce pogromy na Armény, asi by se divil. Můžeme kupříkladu připomenout masakr z roku 1992 u města Chodžali nedaleko Stěpanakertu v Náhorním Karabachu. Z něho na konci února prchala velká část místních Ázerbájdžánců, avšak zastavily je kulky tamních Arménů, kteří zde drastickým způsobem povraždili několik stovek z nich. Dle oficiálních čísel ázerbájdžánského parlamentního vyšetřování bylo v lesích u Chodžali zavražděno na 485 Ázerbájdžánců na útěků včetně malých dětí. Tento údaj je i různými zahraničními odborníky považován za poměrně věrohodný.

Zvěrstva se děla samozřejmě i na druhé straně a nesmyslnému vraždění ze strany Ázerbájdžánců neunikli ani Arméni. Připomeňme tu legendární Sumgait-město na východě Ázerbájdžánu, v němž bylo v únoru 1988 zavražděno dle oficiálních čísel okolo 26 Arménů, avšak mnohé hlasy tvrdí, že ve skutečnosti bylo zabitých několikanásobně více. Podobně pohnutých událostí bylo na obou stranách více. Vzpomeňme ještě na protiarménský pogrom v Baku v lednu 1990, při němž zahynulo několik desítek Arménů.

Válka o Náhorní Karabach nejenže mnoho lidí připravila o život, ale statisíce Arménů a Ázerbájdžánců ztratilo své domovy, v nichž žili po generacích. Často se argumentuje tím, že v Náhorním Karabachu po tisíciletí žili pouze Arméni, kteří k tomuto regionu tak mají hluboký vztah a morálně jim přináleží. Ovšem oblast Náhorního Karabachu nepatřila v minulosti jen Arménům, obývaly ji další národy a kočovné kmeny a svou nesmazatelnou stopu tu zanechali i Ázerbájdžánci. Příkladem takového města je Šuša tyčící se vysoko v karabašských horách nad Stěpanakertem. Město Šuša, jak píše ve své knize novinář Thomas de Wall, bývá rovněž považována Ázerbájdžánci za kolébku ázerbájdžánské hudby a poezie. Šuša však není zdaleka jedinou karabašskou oblastí, kde žil v minulosti hojný počet obyvatel turkického původu, tedy i Ázerbájdžánců. Stejně tak z druhé strany nalezneme opět regiony, města i osady, v nichž dominantně převažovali Arméni. Mimochodem tato národnostní rozmanitost a pestrost celkem jasně vyvstala v prvních letech konfliktu, kdy mnohdy mezi sebou bojovali s motykou v ruce obyvatelé jednotlivých vesnic podle národnosti. A že násilností bylo na obou stranách požehnaně.

Faktem zůstává, že v současnosti tvoří Arméni absolutně dominující obyvatelstvo Náhorního Karabachu, čemuž tak dříve úplně nebylo, jak jsem ilustrovala již výše. Mimochodem během konfliktu o Náhorní Karabach odešlo dohromady z Arménie více jak 700 tisíc ázerbájdžánských uprchlíků, přičemž ze samotného Náhorního Karabachu uprchlo v letech 1992-1994 až půl milionu Ázerbájdžánců, což je počet značně vysoký. Válka o Náhorní Karabach tak udělala ze samotného Ázerbájdžánu zemi s velkým množstvím uprchlíků. K roku 2002 byl pro ilustraci přibližně každý desátý obyvatel Ázerbájdžánu uprchlíkem. Podobně tristní osud se nevyhnul bohužel ani Arménům žijícím v Ázerbájdžánu. I je po generace strávených v Ázerbájdžánu donutil nacionalismus a nenávist vzešlá z konfliktu k útěku. Odhaduje se, že během války muselo opustit své domovy v Ázerbájdžánu na půl milionu Arménů.

Mým cílem v předchozích odstavcích rozhodně nebylo vykreslit Ázerbájdžán jakožto stranu, která je konfliktem postižená více. Tímto dlouhotrvajícím sporem jsou nejbolestněji zasaženi především civilisté na obou stranách. Ať se již jedná o obyčejné lidi skrývající se v posledních týdnech v podzemních krytech ve Stěpanakertu či o civilisty strachující se o život v nedalekém ázerbájdžánském městě Ganja, jež před několika dny čelilo ostřelovaní arménských vojenských sil.

Z naší středoevropské perspektivy je tedy strašně těžké určit, kdo má v konfliktu navrch či snad kdo má na onu zaslíbenou „černou zahradu“, jak se Náhornímu Karabachu lidově přezdívá, větší morální nárok. Pro to by se někteří novináři (i čeští) měli v zájmu obou znepřátelených stran na Kavkaze snažit zachovat k tomuto tématu jistou dávku objektivity a hodnotit konflikt na základě dostupných faktů. Uznávám, je to zvláště v tomto případě velmi těžké, neboť nám je zkrátka Arménie kulturně bližší. K této blízkosti a většímu pochopení rovněž přispívá fakt, že Arménie je více otevřená zahraničním novinářům než autoritativní Ázerbájdžán, kam je oproti Arménii velmi těžké se dostat.

Jisté však je, že nynější eskalace konfliktu, která i přes příměří nadále trvá, ještě více prohloubí propast mezi oběma zeměmi. A rány z takto vyhroceného sporu se zacelují a ještě budou zacelovat několik generací.

Eva Čeplová, absolventka Ústavu východoevropských studií FF UK v Praze