Gottwald si nechával hrát fanfáry, i když šel do kina

Týdeník Echo připravil speciální vydání ke stému výročí založení Československé republiky. Přinášíme vám rozhovor o jedenácti prezidentech, kteří během sta let stanuli v čele našeho státu. Všichni českoslovenští a čeští prezidenti vykonávali funkci po svém, ale společné mají to, že šlo o mimořádně silné a zároveň provokující osobnosti. V rozhovoru pro Týdeník Echo to říká někdejší dlouholetý šéf odboru protokolu prezidentské kanceláře Jindřich Forejt, kterému na počátku příštího roku vyjde kniha o prezidentských tradicích. Celou přílohu k výročí najdete zde.

Jakou optikou na prezidenty nahlížíte? Jako na státníky, manžele či otce nebo šéfy?

Ten příběh je trošku jiný, než bývá obvyklé. Na Pražském hradě se vzpomínky na prezidenty udržují. Často jsem slýchával věty: „Moje teta pracovala na lánském zámku a vzpomíná si na pana prezidenta Masaryka a na slečnu Alici.“ Nebo: „Můj tatínek byl šoférem v době prezidenta Beneše.“ A takhle bych mohl pokračovat. Je to vlastně příběh, který ukazuje, jak jedenáct mužů prezidentů působilo mimo oficiální pódia a kamery. Který ukazuje, jací byli doma. Vzpomínky, o kterých hovořím, nám zanechal Masarykův stolník, Benešův dveřník a šoféři, úředníci, sekretáři a tajemníci dalších prezidentů. Jsou to autentické vzpomínky lidí, kteří pomáhali prezidentům při výkonu jejich funkce. Pro mě jako pro člověka, který šestnáct let pracoval na Pražském hradě v Kanceláři prezidenta republiky, je sto let republiky, které si nyní připomínáme, právě příběhem oněch jedenácti mužů, ale také jejich manželek a dalších rodinných příslušníků, kteří pomáhali vytvářet atmosféru prezidentského úřadu. (Kniha bude mít v podtitulu „Po boku prezidentů…“ – pozn. red.).

Vy jste s těmi pamětníky hovořil?

Když jsem byl jmenován ředitelem odboru protokolu, začal jsem se zajímat nejen o to, jak prezidentský protokol fungoval v minulosti, ale zejména o to, jak a proč určitá dodnes dodržovaná pravidla vznikala. O tom mi mohli říct nejvíc právě pamětníci. A někdy to byly velmi zajímavé a i úsměvné příběhy. Snažil jsem se je zachytit ve své knize.

Dvanáct let jste působil jako šéf hradního protokolu. Vydržel ve funkci někdo z vašich předchůdců tak dlouho?

V úctyhodné řadě mých předchůdců je možné najít skutečného rekordmana, který na Hradě vydržel takřka dvacet let. Bylo to v době šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Když jsem měl možnost s ním krátce mluvit, ptal jsem se ho, jak to mohl tak dlouho vydržet. Říkal, že do kanceláře chodil dva tři dny v týdnu. Většina věcí se tehdy rozhodovala na ústředním výboru KSČ a na Hradě se ceremoniály odehrávaly jen občas. Jinými slovy: výkon funkce tehdy nebyl tak hektický.

Kdo byl první prezidentský protokolář?

Doktor Guth-Jarkovský. My ho dnes známe jako autoritu v oblasti etikety a tzv. společenského klasobraní, jak se tehdy říkalo. Byl to přísný gymnaziální profesor a generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru.

Měli vaši předchůdci protokoláři napříč stoletím něco společného?

Pozoruhodná je jedna věc. Drtivá většina z nich, včetně mě, neodešla ze své funkce cestou, kterou by si sami vybrali. Tedy cestou důstojnou. Byť bezesporu nejen já, ale i mí předchůdci měli indicie, že pro ně čas k odchodu nazrál a nejbezpečnější bude Hrad opustit. Šéfovi protokolu prezidenta Masaryka gen. Hoppemu se stala osudným vlna bankovních skandálů první republiky, vedoucí odboru protokolu kanceláře prezidenta Háchy Vladimír Víšek musel být kvůli židovskému původu svých příbuzných v roce 1943 předčasně penzionován, jeho nástupce Jaromír Čihař měl zase v roce 1945 problém dostat osvědčení národní spolehlivosti. Vrchní protokolista Edvarda Beneše byl zatčen v padesátých letech a obviněn z pašování zlata… A takto bych mohl pokračovat dál.

Co jsou zač ty síly, kvůli kterým vyexpiruje čas šéfů hradního protokolu?

Pražský hrad je prostředí specifické a může vytvářet specifické dojmy a vztahy. Ty se jako na každém pracovišti mohou zakalit pomluvami nebo závistí. Já mohu s čistým svědomím říct, že jsem během svého působení ve službě třem prezidentům této země nic nepodcenil a vždy jsem se snažil dosáhnout co možná nejlepšího výsledku své agendy. Základem je vědomí důvěry a loajality. Pokud chybí, je to špatné. Pokud prezidentovi spolupracovníci netvoří tým a pevné těleso, začne činnost hradní kanceláře pokulhávat.

Je nějaký společný prvek i u českých a československých prezidentů?

Skoro všichni prezidenti měli konflikty s vládou a premiéry, ať už o nich veřejně víme, nebo nevíme. Málokterý se nedostal do situace, kdy si s premiérem musel protichůdné názory vysvětlit. Jinak každý přistupoval k výkonu prezidentského úřadu jinak. Pracoval jsem pro tři prezidenty a vím, že Václav Havel na výkon své funkce dokázal pohlížet i jako literát, dramatik a režisér. Když jsme organizovali summit NATO, vzpomínám si, jak mu záleželo na tom, aby každé světlo v sále mělo přesně své místo. Chodil se na přípravy summitu dívat a měl doslova režisérské poznámky. Václav Klaus je člověk velkého vnitřního řádu, projít tzv. jeho školou je velká zkušenost. Hrad za něho fungoval jako švýcarské hodinky. Prezident Zeman pojímá funkci trošku volněji. Často říkal, ať se rozhodnu v otázkách protokolu sám. Z toho by se ale stalo pravidlo a pro mě jako úředníka to nebylo možné. Možná i to byl důvod, proč jsem musel odejít. Byl jsem jeden z mála úředníků v neúředním prostředí. Což je v první kanceláři v zemi poněkud problém.

A jak se lišil prezidentský úřad mezi lety 1918 a 2018?

Snadnější je říct, co je stejné. Základ zůstává stejný. Prezidentem je vždy mimořádně silná a zároveň provokující osobnost. My Češi na Pražském hradě nechceme osobu, která nebude vidět a o jejíchž názorech se nedozvíme. Dnes slýcháme, kdo všechno nesouhlasí s prezidentem Milošem Zemanem, ale aspoň víme, jaké má názory. Provokace znamená sílu. Když například prezident Masaryk bojoval s katolickou církví, nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor, což mělo za následek odjezd vatikánského diplomata. Prezidentský úřad je diktován, usměrňován a modifikován povahou toho kterého prezidenta.

Provokace prezidenta mohou mít v průběhu století různé důsledky. Bylo by možné, aby za Masaryka v roce 1930 zákonodárci podávali návrh na ústavní žalobu prezidenta tak, jako se stalo v dnešní době?

I takové politické akce i slovní útoky tu byly. Když byl Masaryk volen ve třicátých letech prezidentem, sněmovnou létaly židle. Když přicházel složit slib, nebylo možné zjednat pořádek, němečtí poslanci dělali obstrukce a házeli po sobě zmuchlanými programy jednání. Za prezidentování Masaryka přijel na velkolepou státní návštěvu Československa egyptský král Farouk I. Prahu ozdobily vlajky a krojované špalíry a Masaryk se svým hostem projížděl městem. V tu chvíli v Rudolfinu, kde zasedala sněmovna, byla pronášena přibližně tato slova: „Ptali-li se Masaryk a primátor tohoto města lidí, zda mohou uzavřít ulice? Proč mají prostí lidé chodit pěšky, zatímco oni se vezou v limuzínách? A proto křičím se slovy Francouzské revoluce, pověste posledního krále za střeva posledního kněze.“

Masaryk vtiskl prezidentskému úřadu svou vizi silného prezidenta, nikoli jen kladeče věnců. Původně ale na Pražském hradě, dnes přirozeném sídle prezidentů, být nechtěl. Proč?

Byl to pro něj symbol habsburské monarchie. Masaryk byl rozhodnut, že sídlo prezidenta nebude na Hradě, ale po vzoru Jiřího z Poděbrad jej přemístí do města. Jeho spolupracovníci mu to vymlouvali a přesvědčili ho, aby to na Hradě vydržel aspoň nějakou dobu, než najdou vhodné prostory. Doufali, že se zabydlí, což se také stalo. K přestavbě Hradu pozval Masaryk slovinského architekta Plečnika a vnesl do něj revoluční změny. Pražský hrad se proměnil. Masaryk si ale nejprve musel sám vypořádat svůj vztah k Pražskému hradu. Mezi jeho poněkud kuriózní nápady patřil i ten, že Matyášova brána bude uzavřena velkým zámkem v podobě znaku republiky. Tím se mělo dát najevo, že doba monarchie nenávratně skončila. Naštěstí k tomu nedošlo.

Nicméně jako monarcha se Masaryk občas choval. Do výkonu prezidentského úřadu zapojil i svou rodinu.

Charlotta Garrigue Masaryková byla nemocná, zřekla se velké části reprezentačních povinností a Masaryk to respektoval. Do popředí se dostala dcera Alice. A to je důvod, proč musel odejít Guth-Jarkovský, který odmítal přistoupit na koncept role první dcery. Připomínal, že je to spíše monarchistický prvek. Lidé mají touhu vidět na Hradě, kterým kráčely dějiny, monarchu. Láká je ona symbolika, v níž vidí i část své identity. Masaryk to věděl. Proto si roli monarchy osvojil. Nosil oblek podobný uniformě, naučil se jezdit na koni, hodiny pózoval malířům a sochařům, vybudoval ikonické postavení „prvního občana republiky“, který byl podle všech znaků monarchou nové doby, jenom se tak nesměl nazývat.

Takové přenesení identity a symbolu často bývá ztělesněno v portrétech prezidentů ve školách a na úřadech. Jsou tam tak jako dřív?

Souvisí to se zavedením přímé volby prezidenta. Vytvořil se příkop, který se dá těžko překonat. Odmítnutí výsledku demokratických prezidentských voleb občany, jejichž kandidát nezvítězil, je problém stejně jako sundávání prezidentských portrétů ze zdí škol a úřadů. Nic proti tomu, že místo prezidenta dávají na zeď Komenského, kdyby to ale nezdůrazňovali jako součást určitého politického boje. Pokud je prezident první občan této země, pak by na určitých místech měl být portrét jako projev úcty. Zákon ovšem neříká, že tam musí být. Ve Španělsku je naopak povinnost mít portrét krále v určitých místnostech vládních úřadoven. Ne všichni to tak ale chtějí. V Katalánsku tak vznikla forma protestu, kdy místní nechali portrét krále zmenšit na velikost poštovní známky, obřadně zarámovat a takto ho pověsili na zeď. Je to samozřejmě groteskní, ale byla tak naplněna litera zákona a současně vytvořeno gesto jejího odmítnutí.

Shodneme se, že od roku 1989 prezidentský úřad nejvíc proměnila přímá volba?

Přímá volba je zásadním historickým milníkem prezidentského úřadu. Podle mě absurdním, myslím, že mu dost uškodila. Když prezidenta volili senátoři a poslanci, lidé se obraceli na ně, diskutovali s nimi i se na ně zlobili. Přímá volba vede k hádkám a sporům v rodinách, mezi přáteli i na pracovištích.

Vraťme se ještě do historie. Po roce 1948 bylo Československo jednou z mála zemí komunistického bloku, kde zůstala funkce prezidenta zachována. Vyplývá to z Masarykova dědictví silného prezidentského mandátu?

Náš národ není stoupencem monarchismu, ale uznává, že jeden z nás je vyvolený k tomu, aby se stal tzv. prvním mezi rovnými. Klement Gottwald chtěl soustředit ve svých rukách maximální moc. To se mu mohlo dařit jako premiérovi, ale on se nakonec nechal zvolit raději prezidentem. Právě on si nechal hrát prezidentské fanfáry, i když šel jen do kina. Symboliku obklopující prezidentský úřad vnímal po svém. Na Pražském hradě se za něj vytvořila nepříjemná atmosféra.

Nechali komunističtí prezidenti Hrad otevřený veřejnosti?

Po Edvardu Benešovi se Hrad začal postupně zavírat. Nadechl se až za prezidenta Svobody. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří za manželů Svobodových na Hradě pracovali. Mají na ně a jejich dceru hezké vzpomínky. S paní Svobodovou se vrátila ženská elegance a grácie, svým vystupováním na veřejnosti dokázala vrátit úctu postavení manželky prezidenta republiky.

A tím se dostáváme k prvním dámám. Jejich působení rámuje pouze tradice, žádný zákon?

Pouze tradice, ale jít proti té by bylo jít proti odkazu Charlotty Garrigue Masarykové nebo Hany Benešové. Obecný zájem médií a veřejnosti se stáčí na osobu prezidenta a někdy se tak trochu zapomíná na manželku, která po jeho boku vystupuje a vytváří mu zázemí a podporu. Některé manželky prezidentů měly ten problém, že se s rolí první dámy nedokázaly sžít. Vždyť si to představte. Jednoho dne k nim někdo přišel a oznámil jim, že vše bude najednou jinak. Musely opustit práci, hlídat si přátele a dávat větší pozor na to, co dělají. Dnes by k tomu asi přibyla věta, aby si smazaly účet na Facebooku, Twitteru atd. Život, který do té doby měly, se změnil. Charlotta Garrigue Masaryková byla za prezidentství svého muže už nemocná, ale zasadila se o volební právo žen. Edvard Beneš měl štěstí na paní Hanu. Byla ideálním typem manželky prezidenta. Žena s vlastním názorem i neobyčejného duchovního rozhledu. V éře komunistických prezidentů se o návrat elegance a plného výkonu funkce první dámy postarala Irena Svobodová. Později si svou cestu v roli první dámy našla Olga Havlová přes Výbor dobré vůle, na Hradě ale nechtěla ani kancelář. Až Dagmar Havlová učinila ten záslužný krok, že vybudovala manželkám prezidentů jejich vlastní zázemí. Livia Klausová čerpala zkušenosti z doby, kdy byl její manžel předseda sněmovny a předseda vlády. Nebylo to pro ni ale jednoduché. Vzdala se své vlastní akademické dráhy a práce. Měl jsem možnost s ní pracovat dlouhá léta a její profesionalita a úcta k úřadu byla velmi inspirativní.