Česko a Polsko v Evropské unii. Nelze šít stejné sako pro všechny, píše Vondra

ČESKO-POLSKÝ SPECIÁL

Česko a Polsko v Evropské unii. Nelze šít stejné sako pro všechny, píše Vondra
Průlomová návštěva. Česko-polsko-slovinská výprava politických špiček za prezidentem Volodymyrem Zelenským. Kyjev 15. března 2022. Foto: Profimedia.cz
1
Týdeník

Alexandr Vondra

Invaze Putinova Ruska na Ukrajinu způsobila v Evropě šok. Na ruskou asertivitu, rozpínavost, nepředvídatelnost a lhaní si mnozí dávno zvykli, ruskou snahu ukrást Ukrajině Donbas po předchozí anexi Krymu i předvídali, ale celoplošný, nevyprovokovaný útok na Kyjev, Charkov a Oděsu čekal jen málokdo. Snad s výjimkou amerických zpravodajských služeb, které před ním opakovaně varovaly, ale po jejich loňském fatálním selhání v Afghánistánu je mnozí nebrali úplně vážně.

Když pak Spojené státy v předvečer ruského útoku veřejně prohlásily, že do přímého střetu s ruskou armádou nepůjdou, zastihla situace Evropskou unii značně nepřipravenou a bezradnou. Ta na jedné straně brutální útok, podniknutý ve zjevném rozporu s mezinárodním právem, okamžitě, kategoricky a bezvýhradně odsoudila, ale na straně druhé jen pozvolna a rozpačitě schvalovala konkrétní opatření, ať už v podobě sankcí, které mají Rusko potrestat a odradit od dalších útoků, nebo konkrétní vojenské podpory, která Ukrajině pomůže ubránit vlastní suverenitu a svobodu.

Světlou výjimku z evropské rozpačitosti nabídly Polsko i Česká republika. Jako první se přihlásily k širokospektrálním protiruským sankcím a jako první začaly Ukrajinu otevřeně vyzbrojovat. Nešlo jen o aktivitu obou vlád, do konkrétní pomoci se zapojila i široká veřejnost. Například Češi v řádu několika málo týdnů odeslali na speciální účet – vytvořený ukrajinskou ambasádou a určený výhradně na pořízení zbraní – více než miliardu korun. Obě země, které byly v EU po roce 2015 kritizovány, a dokonce obviněny za to, že odmítly nucené přerozdělování imigrantů z Afriky a Blízkého a Středního východu, také okamžitě a spontánně nabídly otevřenou náruč pro ženy a děti prchající před válkou z Ukrajiny. Nemusely ani budovat nějaké speciální tábory, protože lidé v těchto zemích sami nabízeli ubytování v domácnostech a soukromých penzionech, neboť dobře cítili, že nyní jde o skutečné uprchlíky před válkou, a nejen o lidi, kteří odcházejí za lepší životní úrovní jinam. Vlády se tak rychle soustředily na logistiku humanitární pomoci, začlenění žen a dětí na trh práce a do škol a financování celé pomoci. Jen v Polsku tak během měsíce našly dočasné útočiště tři miliony Ukrajinců.

Pomyslným vyvrcholením byla společná akce premiérů Mateusze Morawieckého a Petra Fialy (ještě je doprovázel slovinský premiér Janez Janša) dne 16. března. Ve stejný den, kdy francouzský prezident Emmanuel Macron teatrálně pořádal v Elysejském paláci propagačně-mediální cvičení v mikině francouzských výsadkářů, se tito předsedové vlád vydali uprostřed války vlakem do Kyjeva, aby tam podpořili ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a osobně s ním prodiskutovali konkrétní formy vojenské i diplomatické podpory.

V té době to byl nesmírně odvážný a průkopnický čin, který nasadil laťku ostatním. Nastolil také širší otázku: Mohou státy střední a východní Evropy, či specificky Polsko a Česko, hrát nějakou klíčovou a speciální roli v rámci Evropské unie? Mohou EU něčím konkrétním obohatit, mají nějaké zvláštní know-how, kterým mohou jako maják svítit ostatním? A sdílejí natolik silně některé společné zájmy, aby je byly v EU schopny prosadit?

Domnívám se, že odpověď na výše položené otázky je pozitivní. Nabízejí se tři širší roviny, kde mají středoevropské země čím EU přispět. Ve všech třech rovinách je to nepochybně v souladu se zájmy těchto zemí i EU jako celku.

Zaprvé, rovina geopolitická, spojená s rovnováhou v EU. Až do brexitu byla rovnováha uvnitř EU zajištěna v trojúhelníku Paříž–Londýn–Berlín. Británie spolu s Francií hrály prim v oblasti obrany a bezpečnosti, naopak Německo jejich snahy brzdilo. Kromě toho byla Británie – na rozdíl od Francie – zárukou pevné transatlantické vazby na USA. V oblasti volného obchodu, fiskální disciplíny a hospodářské konkurenceschopnosti táhli EU Němci a Britové, zatímco protekcionističtí a méně produktivní Francouzi jejich reformy brzdili a tlačili na větší přerozdělování. A konečně ve sféře politické integrace tlačily na pilu Francie a Německo, zatímco Británie ji blokovala. Výsledkem byla celková rovnováha, v níž se státy střední a východní Evropy cítily v zásadě komfortně, i když neměly sílu prosadit některé své specifické zájmy. A co je obzvlášť důležité – gravitační síly v trojúhelníku pomáhaly udržet centrum EU na Západě.

S odchodem Británie se geopolitická situace změnila, rovnováha byla narušena. Klíčem se stal vztah Německa a Francie, dvou nerovnocenných zemí. První z nich je větší co do počtu obyvatel a zároveň je bohatší a hospodářsky výkonnější. To logicky povede Francii k tomu, aby Německo začala více balancovat. Ve snaze o větší míru hospodářského přerozdělování si bude přirozeně hledat spojence na jižním křídle EU, což může – při notorické neochotě Němců platit trvale za ostatní – prohlubovat zlomové linie mezi evropským severem a jihem. Zároveň se ale osa francouzsko-německého vztahu táhne ve směru západ–východ. Jejím protažením na východ se nabízí pokušení slabšího balancovat vliv diplomatickým zacílením na Rusko. V minulých dekádách byl v EU vztah k Rusku doménou Německa. Právě probíhající válka, zejména plynová krize, obnažila až nezdravou míru rusko-německého propojení. Němci si teď z toho drbou hlavu a doma si vyřizují účty, zatímco francouzský prezident v poslední době nejednou projevil výraznou diplomatickou aktivitu směrem k Vladimiru Putinovi. Lze očekávat, že podobné snahy se mohou opakovat.

Právě v tomto ohledu je důležité, aby státy střední a východní Evropy nějak absentující Británii nahradily při hledání nové rovnováhy. Jednak tím, že vytvoří jakousi osu sever–jih podél východního křídla EU, jednak tím, že budou udržovat pevný transatlantický vztah k USA, a konečně i tím, že při vědomí, že na Ukrajině se bojuje i za nás, budou tyto státy v čele úsilí o uhájení její suverenity a nezávislosti. Polsko je k této roli vybaveno a připraveno. Česko v posledních letech tak trochu hřešilo na svou polohu v geopolitickém závětří, ale nyní mu válka připomněla, že i ono je zpět frontovou zemí. Samozřejmě – nejde tu jen o česko-polskou roli. Stejné zájmy sdílejí také Rumunsko, Slovensko a baltské státy, aktivní je i Bulharsko. Význam mají i mezinárodní organizace – počínaje Visegrádskou skupinou a konče iniciativou Trojmoří. Nicméně v poslední době tu hrají Poláci i Češi vůdčí roli, což je jedině dobře.

Zadruhé, rovina obranné, bezpečnostní a energetické spolupráce. Ta velmi souvisí s rovinou předchozí, s tím, že s rostoucí agresivitou imperiálního Ruska se střední a východní Evropa znovu stává frontovým územím, jehož obyvatelé si zvýšenou měrou uvědomují potřebu energetické bezpečnosti a nezávislosti na Rusku, a stejně tak i nutnost zásadního posílení vojenských schopností a infrastrukturních kapacit na východě EU. Projektů, které posílí bezpečnost nejen východu, ale i celé EU, je mnoho.

Polsko je nyní evropským lídrem v modernizaci svých ozbrojených sil, další země jej následují. Týká se to také hledání nových zdrojů nerostných surovin (plyn a ropa), přístavních terminálů i přepravních tras v podobě posílení plynovodů a ropovodů ve směru sever–jih. Většina transportních tras pro dopravu zboží (železnice, dálnice) vznikala v posledních dekádách ve směru západ–východ, také s ohledem na byznys s Ruskem a také Čínou.

Nyní je spíš důležité propojit země střední a východní Evropy navzájem – včetně Ukrajiny, pokud se jí podaří uhájit nezávislost. EU nadále sází na dekarbonizaci hospodářství i života celé společnosti, přičemž zájmem střední a východní Evropy – s ohledem na velkou průmyslovou základnu, ale i nižší životní úroveň obyvatel – je spolupracovat tak, aby výsledné politiky EU neměly za následek zchudnutí a politickou destabilizaci na východě. Všechny tyto země navíc hodlají v energetice využívat jádro, a proto se nabízí prosadit v rámci EU skutečnou jadernou renesanci, zde zjevně ve spolupráci s Francií.

A konečně zatřetí, rovina kulturně-společenských válek. V posledních deseti letech stále víc ovlivňuje politiku mnoha západních států i samotné EU módní „woke“ kultura. Multikulturalismus, politická korektnost, genderová ideologie, expanze různých nárokových práv do nejhlubších, často privátních sfér společnosti na jedné straně omezují svobodnou diskusi ve společnosti, na druhé straně útočí na lidskou přirozenost a nahlodávají společenskou soudržnost a roli tradičních institucí (rodina, církev). Evropská komise a Evropský soudní dvůr, tedy instituce, které by měly dohlížet na dodržování práva a rovných podmínek ve schválených smlouvách, mají v poslední době tendenci ingerovat i do sfér, které smlouvami plně kryty nejsou, nebo se snaží „soudní cestou“ smluvní rámec dotvářet, aniž by se opíraly o řádnou demokratickou procedurou v jednotlivých členských státech.

Poláci i Češi mají se snahou omezovat lidem svobodu a podřizovat je nejrůznějšímu sociálnímu inženýrství své smutné zkušenosti z doby komunismu. Stejně tak mají neblahou zkušenost s nedemokratickým importem některých „práv a povinností“ z dob sovětského impéria. V žádném případě nechci porovnávat komunistický SSSR s demokraticky konstituovanou EU. Faktem však je, že Západu tato naše zkušenost chybí, a možná proto máme větší citlivost na to, když je svoboda oktrojována, lidská přirozenost problematizována, nebo když jsou věci posuzovány dvojím metrem. Například Polsko bylo kvůli své reformě soudnictví či kvůli migrační politice několikrát hnáno Komisí před Evropský soudní dvůr, zatímco třeba soudnictví ve Španělsku nebo migrační politika Francie se na paškál nikdy nedostaly. Politika dvojího metru je tu evidentní. Nehledě na to, že třeba mistrovat Polsko, ale i Maďarsko v době, kdy Evropa čelí smrtelné hrozbě ze strany Ruska a kritizované státy nesou statečně náklady i zátěž nejen v podobě bezprecedentní vlny válečných uprchlíků, je morálně nevhodné a politicky infantilní.

Kulturně-společenské války mají nebezpečně dezintegrační potenciál. Z historie víme, že nepřiměřený tlak zvenčí může mít na členský stát a jeho společnost zcela opačný účinek, než je zamýšlen. Místo adaptace a akceptace přijde jen hlubší a širší disent a odpor. Právě brexit svým způsobem varuje. Nelze šít pro všechny stejné sako. I zde se proto nabízí příležitost, jak Poláci a Češi mohou rozumnou politikou přispět k lepší soudržnosti celé EU.

Čtěte česko-polský speciál Týdeníku Echo ZDE.