Fiala pro Echo: Polsko a my. Spojenci v obraně Západu před východními hrozbami
ČESKO-POLSKÝ SPECIÁL
Můj vztah k Polsku je hluboký a vyvíjel se dlouho. Za komunistického režimu jsem samozřejmě vzhlížel k Solidaritě a k polskému papeži, ale velký vliv na mě měla polská literatura. Snažil jsem se naučit polsky, s přáteli jsme četli v polštině vydávané knížky ze sociálních věd a teologie, které u nás nesměly vycházet, a sledovali jsme polské samizdaty, z nichž jsme pro české čtenáře překládali články. Troufám si tvrdit, že se mi díky literatuře podařilo Polsko v jeho mnohovrstevnatosti lépe pochopit. Rád čtu polské autory, kteří u nás začali po listopadu 1989 hojně vycházet.
Sám jsem se dlouho redakčně podílel na vydávání překladů knih polských myslitelů, jako jsou Ryszard Legutko, Dariusz Karłowicz, Paveł Lisicki, Agnieszka Kołakowská či Marek Cichocki. A velkou radost mám z toho, že dvě moje knihy, Konec bezstarostnosti a Laboratoř sekularizace, byly naopak přeloženy do polštiny. Považuji tuto intelektuální výměnu za něco mimořádně důležitého. Polsko je samozřejmě jiné, než jsou české země – o to pozorněji bychom však měli naslouchat hlasům, které odtud přicházejí. I proto nemám rád stereotypy a paušální odsudky, které se na Polsko z tolika stran snášejí. Věřím, že bychom se Polsku měli spíš snažit porozumět a zamyslet se nad tím, čím nás jeho zkušenosti a zásady mohou inspirovat.
Jsme sousedé, ale nejsme stejní. Moderní polskou společnost formovaly také jiné zdroje než tu českou. V Polsku je mnohem samozřejmější přítomnost živého náboženství. Poznamenala jej také proměnlivost a nesamozřejmost státních útvarů na jeho území. To všechno ovlivňuje identitu polské společnosti, která klade zvláštní důraz na péči o kulturní hodnoty a má relativně silnější smysl pro národní tradice a řád. Proto má Polsko ve srovnání s Českem přirozenější předpoklady chápat samo sebe jako duchovní projekt a rozvíjet specifické formy konzervativního myšlení, což se pochopitelně odráží i v jeho politice. Dalším důležitým klíčem k polskému způsobu uvažování je východní rozměr polských dějin, ukotvený mimo jiné událostmi v Katyni – jak v roce 1940, tak svým způsobem i v roce 2010. Někdy je pro nás nesnadné mu porozumět; i české země historicky žily svůj „středoevropský úděl“, takže se často stávaly objektem, spíše než aktivním tvůrcem dějin, ale úplně srovnávat se to nedá.
Nemá proto cenu zastírat, že česko-polské vztahy procházely komplikovanými historickými obdobími, jak je na našem kontinentu běžné, a že i v šťastnějších a klidnějších dobách to byly spíše vztahy sousedské, vyznačující se vzájemným pozorováním, někdy lehce nedůvěřivým zájmem či snad intelektuální fascinací tím druhým. Dlouho jsme takto žili spíše vedle sebe než spolu. Věřím, že je v našem zájmu to změnit.
I když se naše národy vyvíjely jinak, je toho tolik, co nás spojuje. V první řadě podobná historická zkušenost v moderní době: studenou válku jsme prožili v rámci sovětského bloku a po jeho rozkladu jsme bez otálení zamířili zpět do západních struktur, které jsme si spojovali se svobodou, prosperitou a nebývalými bezpečnostními zárukami. V rámci Evropské unie od začátku řešíme obdobné výzvy, mezi něž patří probíhající energetická transformace a diverzifikace zdrojů (dnes pak zejména snaha vymanit se ze závislosti na Rusku), inovace v průmyslu nebo podpora rozvoje postuhelných regionů. Zasazujeme se společně o rozumné směřování EU, neboť sdílíme obdobný pohled na to, co by mělo být základem evropské integrace – společný trh a neomezený pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu, a nikoli abstraktní ideologické cíle. Obě naše země si záhy po vstupu do EU naplno uvědomily, jak jsou naše priority v rámci společenství evropských národů vzájemně kompatibilní, a přitom ze strany „starých“ členů EU často přehlížené či nepochopené. Západní Evropa totiž někdy nerozeznává, nebo si dokonce odmítá připouštět nebezpečí, s nímž Česko i Polsko mají své bohaté zkušenosti.
To vše se nám s novou naléhavostí vrací právě teď, ve světle brutální, nespravedlivé a nevyprovokované vojenské agrese Ruska vůči Ukrajině. Rusko nevyhlásilo válku pouze Ukrajině, ale nám všem. Nepodařilo se mu nás ale oslabit. Tváří v tvář barbarství slábnoucí východní velmoci si my v Česku a Polsku ještě zřetelněji uvědomujeme, na jak silných společných civilizačních základech naše země stojí. Je to obrovská šance překonat naše rozdíly, které se právě dnes – s ohledem na to, o co společně usilujeme a za co bojujeme – zdají být mnohem méně podstatné. Válka na Ukrajině naplno ukazuje náš dlouhodobě nejdůležitější společný zájem, kterým je zajištění bezpečnosti pro naše národy i pro celý evropský kontinent. Polsko je pro nás blízkým a silným spojencem, pokud jde o obranu Západu před východními hrozbami. V bytostném zájmu obou našich republik je co největší rozvoj transatlantické spolupráce, zejména udržení významu NATO a posilování jeho východního křídla, kde Polsko hraje přirozenou roli regionální mocnosti.
My, státy střední a východní Evropy, které desítky let patřily do přímého vlivu ruského impéria, se musíme snažit, abychom ostatním svou zkušenost zprostředkovali, abychom napomohli k tomu, aby byl postoj Západu vůči Rusku co nejjednotnější a nejrazantnější. Česko a Polsko se také musejí zasadit o to, aby se státy tvořící východní část Evropy rozvíjely nezávisle na ruských velmocenských zájmech, aby si – stejně jako my – mohly zvolit vlastní cestu. Musíme jim podávat pomocnou ruku a nabídnout jim veškerou možnou podporu. To je naše společná odpovědnost za budoucnost Evropy. Také proto jsme podnikli rozsáhlé diplomatické kroky napříč Evropou a v první chvíli, kdy to bylo možné, jsme se společně vypravili do obklíčeného Kyjeva. Naším cílem bylo vyjádřit Ukrajině jasnou podporu, ukázat jim, že nejsou sami, ale stejně tak připomenout světu, co všechno je v sázce.
Zatímco minulost je jednou provždy daná, budoucnost je v našich rukou. Mám velkou radost, že se nám v poslední době stále častěji daří spolupracovat a nacházet společnou řeč. Musíme i nadále aktivně hledat příležitosti, jak sladit své zájmy, maximalizovat svůj vliv a jak se při tom od sebe také něco naučit. Nejen kvůli nezpochybnitelným vnějším výzvám, ale hlavně z opravdového vnitřního zájmu toho druhého poznat, protože díky perspektivě svého souseda mohu o něco lépe pochopit i sebe samého. Rád bych proto osobně přispěl k tomu, abychom mnohovrstevnaté partnerství s našimi polskými sousedy dále prohlubovali, abychom otevřeli novou kapitolu česko-polských vztahů. Věřím, že společně podnikneme další kroky na cestě od mezivládních dohod a deklarací ke skutečné synergii v mezinárodní a v bezpečnostní politice. Od vzájemně výhodného obchodování k partnerství a společným řešením, přesahujícím náš nejbližší regionální kontext. Od vzájemného respektu k hlubokému přátelství.
Čtěte česko-polský speciál Týdeníku Echo ZDE.
Článek vychází v rámci projektu Na společně cestě. Česko-polský speciál, který vychází ve spolupráci s revue Wszystko Co Najważniejsze a Polským institutem v Praze. Texty si můžete přečíst v tištěném Týdeníku Echo číslo 19 a také na Echo24.cz a wszystkoconajwazniejsze.pl.
