Válka na Ukrajině proměnila visegrádskou čtyřku. Rodí se česko-polský pakt

Visegrádská čtyřka je již přes třicet let hlavním formátem, přes který se řídí spolupráce Česka, Polska, Maďarska a Slovenska na světové scéně. Společně tyto země usilovaly o vstup do NATO a EU a často fungují jako blok při vyjednáváních v Bruselu. Válka na Ukrajině však odhalila rozpory. Zatímco Polsko, Česko a Slovensko se rezolutně postavily za Ukrajinu a dodávají jí ve velkém zbraně a další pomoc, Maďarsko odmítlo povolit transporty zbraní přes své území.

O tom, co válka znamená pro soudržnost V4 a jak ovlivní její postavení v EU a NATO, debatovali europoslanec za ODS Alexandr Vondra, ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj a Oliver Adámek, novinář a správce facebookové stránky Co se děje v Maďarsku?, která je povinným čtením pro kohokoli, kdo chce pochopit tamější dění.

Maďarsko momentálně vybočuje ze středoevropského mainstreamu ohledně Ukrajiny, kdy se odmítá postavit plně za Kyjev. Například i odmítá povolit transport zbraní na Ukrajinu přes svoje území. Čím je to dané?

Adámek: Já bych si troufl říct, že takto by se Maďarsko stavělo téměř k jakémukoli podobnému konfliktu v Evropě nebo blízkých regionech. V Maďarsku převažuje atmosféra, že vzhledem k tomu, že Budapešť nemá přirozené spojence, musí se od jakékoli války nebo konfliktu raději držet co nejdál, být se všemi zadobře, udržovat na základě společných zájmů dobré vztahy, s kým to jde, bez ohledu na lidská práva, právní stát a podobně. Maďarsko otevřeně říká, že hájí jenom svoje zájmy, a to za každou cenu. Zkrátka v tomto Orbán definoval zájem Maďarska jako být ode všeho ideálně co nejdál, moc se do toho nezapojovat. Otázka je, jestli je to správná definice maďarského zájmu. Protože v Česku a Polsku samozřejmě zaznívá to, že když pomáháme Ukrajině, bráníme i sebe, nenecháváme tuto válku dojít k nám. Kdežto v Maďarsko se na to dívá tak, že my tu válku nenecháme dojít k nám tím, že se od ní budeme distancovat. Vychází to i ze vztahu Maďarska s Ukrajinou, který poslední čtyři roky byl hodně napjatý kvůli právům Maďarů v Zakarpatsku. Ovlivnil to především jazykový zákon z roku 2017, který znemožnil Maďarům v Zakarpatsku vzdělávat se na základních školách v maďarštině. Poté nastala série diplomatických konfliktů mezi Maďarskem a Ukrajinou, včetně vyhošťování vysokých vládních úředníků Maďarska z Ukrajiny. Nepřeceňoval bych tyto spory Maďarska s Ukrajinou, ale určitý podíl na tom mají taky. Ty vztahy nebyly dobré již před válkou.

A co v Polsku? Je tam někdo, kdo by byl proti masivní pomoci Ukrajině?

Ruczaj: Polsko naopak, pokud má nějakou vlastní zahraničněpolitickou tradici, tak to není realistický izolacionismus, ale spíš romantický idealismus. Vždy jsme bojovali za naši a vaši svobodu a celkově každý boj vedený proti imperialismu a za práva menších národů vyvolává sám o sobě obrovskou sympatii. Mohli jsme to zažít před mnoha lety i během čečenské války, kterou Polsko emočně prožívalo mnohem víc než Česko. To je jedna úroveň. Druhá je samozřejmě ta, že Ukrajina je země, která je nám nesmírně blízká, historicky, kulturně, mentalitou. Je to země, která se navíc ještě přiblížila za posledních osm let kvůli obrovské vlně migrace z Ukrajiny, ta začíná kolem let 2014 a 2015. To možná ve zprávách o těch milionech uprchlíků zaniká, ale Polsko ještě před začátkem války mělo víc než milionovou ukrajinskou menšinu, která vznikla v posledních letech. Proto je ta válka společností nesmírně emočně prožívaná. Neexistuje síla, která by říkala, že Ukrajině se nemá pomáhat, že Polsko se v tom nemá angažovat. To, co se diskutuje, je míra angažovanosti; a politické síly se spíš navzájem kritizují, kdo udělal, nebo teď dělá, příliš málo, než aby se tam střetával pohled pomáhat/nepomáhat. Jediná krajní pravice, strana Konfederace, má zdrženlivější přístup, nicméně je to takové to Ano, musíme pomáhat, ale nicméně pomáhejme především sami sobě.

Celý Salon si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.