Virtuální svět zkreslí všechno. I kojení

Na Václavském náměstí v centru Prahy se dějí věci – někdy dějinné, jindy aspoň bizarní. Včera dopoledne se tam sešla zvláštní skupina – šest mladých žen a násobně větší počet novinářů připravených zaznamenat jejich protest, manifestační kojení v prostorách Raiffeisenbank. Nedávno totiž odtud ochranka jednu kojící matku vyvedla, posléze se za to tak trochu omluvila. Meritum toho sporu necháme teď stranou, také je naprosto jasné – ochranka se zachovala naprosto nemístně, matky na veřejnosti nekojí jen tak z plezíru, je správné to nějak respektovat. Zajímavá je ale i ta disproporce mezi „velikostí“ té události ve virtuálním světě a v tom skutečném. 

Uživatelé sociálních sítí, nebo aspoň některých „bublin“ v nich mohli mít dojem, že Česko žije především kojením na veřejnosti a jeho (ne)vhodností. Internetem létala stanoviska jedno za druhým, kdekdo k nim cítil potřebu přidávat ještě vlastní komentář. Protest v bance byl ohlášený dlouho dopředu, když ale udeřila jeho hodina, dostavili se na místo především a v hojném počtu novináři. Příznačné. Říká se to pořád dokola – žijeme v době inflace informací, nebo spíš informačního tornáda, které se řítí krajem a vtahuje do sebe spoustu nepořádku. Úkolem tzv. seriózních médií v téhle situaci není jenom nové informace objevovat, ale také ty, které poletují virtuálním světem, nějak utřídit, hierarchizovat, protože virtuální svět sociálních sítí a skutečnost venku se řídí jinými pravidly, důležité v nich jsou jiné věci. A média by měla přece jenom dávat přednost skutečnosti.

Jenomže v situaci, kdy o ně publikum ztrácí zájem, protože zpravodajství přece má být zadarmo, to mohou jenom těžko dělat. Zhusta nemají kapacitu na víc než právě sledování sítí, překlápění tam nalezených zpráv a „faktoidů“ do svého zpravodajství. Nakonec i pro ně se stává dění na síti otiskem reality a skladba názorů tam vyjádřených obrazem reálného veřejného mínění a jeho preferencí. A když na Facebooku zrovna frčí kojení, mohou propadnout dojmu, že ve skutečnosti je to také tak, že nejdůležitější nebo nejzajímavější, co se v zemi děje, jistě bude to, o čem se lidé hádají na sociálních sítích. Pod vlivem toho se pak zpravodajové dostaví na místo toho zásadního protestu a zjistí, že je o dost komornější, než novináři i organizátoři čekali. Protože z řečí na síti se obraz světa a dění v něm složit nedá, věci, které se tam zdají významné, ve světě žádný velký význam mít nemusejí – virtuální svět jako kdyby sestával z množství extrémně zveličených maličkostí, které na chvilku strhnou masovou pozornost, získají tím zdání jakési důležitosti a pak jsou promptně zapomenuty.

Sledování toho může být způsob zabíjení času, odvozovat z internetového provozu nějaké důsledky pro skutečný svět může být dost ošidná věc – jak zjišťují a jistě dál zjišťovat budou třeba i politici nebo aktivisté, kterým to na Facebooku funguje bezvadně a již mají pocit, že za nimi stojí přinejmenším půlka světa, a v realitě zažijí překvapivou srážku s bezvýznamností. To informační tornádo mezitím fičí dál, večer po malém protestu, který uzavřel vzrušenou debatu o údělu kojících matek, facebookové zástupy ztichly při pohledu na hořící chrám Matky Boží. Ale jenom na chvilku. Pak se to rozjelo zas.