Ukaž tvář, občane. O úskalích sledování lidí pro jejich vlastní dobro

„Mami, kdybys hrála v německém fekálním pornu, řekla bys mi to?“ ujišťoval se svého času nezapomenutelný Cartman ve filmu South Park: Peklo na Zemi. Jasné odpovědi se nedočkal, ale beztak věděl, jak se věci mají. Pro hlavní hrdiny seriálu, kterým je věčných deset let, nebyla návštěva „zakázaných“ stránek žádným problémem. Stačilo odkliknout dialog potvrzující, že jsou plnoletí.

Tímto způsobem se na lechtivé portály dostávala více než jedna generace mládežníků, včetně těch, kterým je dnes kolem čtyřicítky. V posledních pár letech se ale vůči této svobodě bez hranic zvedá v politické sféře stále větší odpor, a to zleva i zprava. Restriktivní zákonné normy schvalují jednotlivé státy i nadnárodní organizace jako Evropská unie. Jejich podstatou je obvykle nutnost prokázat svoji identitu, v měkčím případě jenom zletilost vzdálenému serveru předtím, než k „citlivému“ obsahu přistoupíte. Přičemž pod pojem „citlivý“ se kromě hanbatostí leckdy zahrnují i politicky extrémní témata, texty o anorexii nebo sebepoškozování.

Jde opravdu jenom o ochranu dětí, nebo je taková legislativa zamýšlena coby pohodlná vstupní branka k rozsáhlejší kontrole výměny informací na internetu? Lze vymyslet řešení, která by neohrožovala soukromí uživatelů a přitom zajišťovala to, co zajišťovat mají? A kde přesně stojí zájmy velkých digitálních platforem?

Co se „sledování lidí pro jejich vlastní dobro“ týče, málokterý západní stát si postupem času vyvinul tak vlezlé a agresivní mechanismy jako dříve svobodomyslná Velká Británie. Ať jsou zrovna u moci labouristé, nebo toryové, pomyslné šrouby ostrovní politiky jako by znaly jen jeden směr – přitáhnout víc a těsněji.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od pátku je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.