Miloš Zeman – největší český detektiv

KOMENTÁŘ

Miloš Zeman – největší český detektiv
Miloš Zeman při projevu ke kauze Vrbětice. Foto: TV Prima
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Miloš Zeman si na veřejnou reakci k vrbětické kauze vzal týden, velký praktický význam to nemělo, jistě tak ale vytvořil atmosféru očekávání, přitáhl ke svému vystoupení na TV Prima pozornost, dodal mu punc čehosi zásadního. Nic z toho samozřejmě nebylo adekvátní obsahu prezidentových slov.

Jeho nedělní promluva a následný rozhovor s moderátorkou Terezií Tománkovou byly předvídatelným sledem „zemanismů“. Prezident zaujal značně předvídatelné postoje, snad je jen trochu jinak zaobalil, bylo občas těžké rozlišit, kdy naplňuje nějakou svou strategii a kdy si jen tak bezstarostně pouští pusu na špacír. To ovšem neznamená, že Zemanovo vystoupení nemůže na část publika zamýšleným způsobem zafungovat.

 

Prezident v neděli pracoval v modu zmenšování škod. Odhalení vrbětické kauzy jistě poškodilo věc jeho tábora, zahnalo ho do defenzivy. Prezidentovým úmyslem zjevně je jaksi přenastavit agendu, napasovat probíhající debatu do nějakého jiného rámu. Přijal za tím účelem novou stylizaci – v neděli se prezentoval jako první mezi detektivy, největší český pátrač, vyžádal si čas, aby svým zkušeným okem vyhodnotil všechny informace, nezaujat porovnal, „desítky hodin“ studoval a pak veřejnost seznámil se svými závěry.

Zároveň při svém výkladu nevybočil z uvažování a obzorů člověka nadaného „selským rozumem“ (či o tom aspoň přesvědčeného), který s podobně založenými přáteli po nedělním obědě diskutuje o tom, co to zas máme ve světě nového. V prezidentových slovech fakticky absentovalo Rusko – jako aktér, mocnost, která může mít nějaké své zájmy, zároveň ale bylo jeho jednoznačnou snahou zpochybnit vše, co zdejší a spojenecké bezpečnostní složky o kauze tvrdí.

Nasadil jaksi objektivizující, rádoby nestrannou masku, opřel svoje vystoupení o několik všeobecně přijatelných truismů – vyhazovat do povětří muniční sklady na cizím území je špatné, a kdo tak činí, by měl být potrestán, špioni nebývají dobří lidé a prezident je nemá rád, jestli se ruský podíl na výbuchu ve Vrběticích prokáže, Rusko by mělo být potrestáno, třeba i vyloučením z dukovanského tendru.

Zároveň ale definoval hranici prokázaného tak, aby byla fakticky nepřekročitelná, a část informací, které jsou o výbuchu známé, nebral v úvahu, asi proto, že pocházejí od špionů a ti jsou špatní a hrají hry. Samozřejmě také vyslal příslušné signály k premiéru Babišovi – prezident je na vaší straně, koukejte být na té jeho. To vše vyšperkováno pro Miloše Zemana charakteristickými prvky – ústavněprávní „kreativností“ ve smyslu posilování politické moci prezidenta (Zemanova představa, že nemusí rozpouštět sněmovnu ani v případě, že se pro to patřičný počet poslanců vysloví), formulace vskutku smělé představy, že hlava státu je i velitelem policie, svévolné a jistě také selektivní citování ze živých policejních spisů (co by nemohl, přece jim velí).

Těžko rozlišit, kde končí strategie a začíná intelektuální nedůslednost, nebo spíš úpadek, kde končí naplňování nějakého pochybného účelu a začíná „dělání si dobře“ (viz třeba prezidentovo vskutku odpudivé chování k moderátorce). Nemusí na tom nakonec záležet.

Součástí snahy dosáhnout co největšího dopadu prezidentova vystoupení je kalkul na reakci druhé strany. Miloš Zeman nepochybně potřebuje, aby opozice (ve striktně politickém i širším slova smyslu) věnovala prezidentovu projevu velkou pozornost, nenechala na něm nit suchou, vyjadřovala pobouření a znechucení, snad i jakousi fascinaci. Jinými slovy – připojit se k jeho dílu, „orat jeho pole“, protože Miloš Zeman hlasitou a emotivní reakci potřebuje, potvrzen tím bude domnělý význam jeho slov i Zemanův status „mučedníka“, který se nebojí v těžké situaci říkat pravdu.

V ideálním světě by proto ta reakce měla být přiměřená skutečné důležitosti Zemanova vystoupení, jeho relevanci a myšlenkové hodnotě. Jenomže v ideálním světě nežijeme. Miloš Zeman se často prezentuje jako člověk z jiné doby, skeptický k moderním technologiím, nedůvěřivý vůči všelijakým novotám. „Kulturu žvástu“, která formuje soudobou veřejnou debatu, si ale osvojil velmi dobře, to se musí nechat.

×

Podobné články