Cena za brexit? Také miliardy z českého rozpočtu

Únavný byrokraticko-politický proces zvaný brexit se pomalu chýlí k neodvratnému konci. Veřejnost i politici ho sledují do těch nejmenších detailů, to platí i pro Českou republiku. Málokdo však hodnotí, jaký to bude mít dopad na státní rozpočet a tím i na peněženky průměrných občanů. Dost velký, aby se nad finančním propojením Česka a Evropy někdo vážně zamyslel.

Odchodem Velké Británie přijde evropský rozpočet o druhého největšího plátce. Proto žádá Evropská komise pro svůj rozpočet na léta 2021–2027 od každého státu 1,11 procenta místního HDP, zatímco dosud se odvádělo jen procento. Podle údajů deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung se tedy v nadcházejícím rozpočtovém období rozdělí 1,135 bilionu eur. Tím ovšem rizika pro národní rozpočty nekončí. Evropský parlament už požádal o zvýšení na 1,3 procenta HDP, tedy o nějakých 190 miliard eur navíc. Důvodem jsou plány na větší podporu „agendy pro budoucnost“, tedy migrace, klimatické změny a digitalizace. Za tím účelem je nutné omezit výdaje na „starou agendu“, tedy na podporu zaostalých regionů a zemědělské produkce. Lze však předpokládat, že tomu budou mnohé země bránit. Vyhlídky na expanzi evropského rozpočtu tedy nabízejí řadu nesrozumitelných čísel, přesto jsou uvedená data dost přesvědčivá, aby přiměla Angelu Merkelovou, kancléřku země, která se stane zdaleka největším čistým plátcem do evropského rozpočtu, k nečekanému kroku. Navrhla totiž, ať Německo dostane jako dříve Británie speciální rabat, který by jeho astronomické příspěvky do společné pokladny přece jen snížil. Není třeba dodávat, že na úkor ostatních členských států.

Strop neexistuje

Nikdo se neděsí toho, jaká mračna se stahují také nad českým rozpočtem, i když při netečnosti současné vlády a koaliční většiny ve sněmovně ani není divu. Bilance ministerstva financí ukazuje, jak tuzemské příspěvky pomalu rostou. Po vstupu do Unie Češi ročně odváděli 30 miliard korun, letos zřejmě nároky Bruselu překročí 50 miliard. Ministryně Alena Schillerová v dokumentech pro sněmovnu předpokládá, že brexit zatíží zdejší rozpočet z roku na rok šesti až sedmi miliardami navíc, ovšem může to být až třikrát horší vzhledem k novým programům pro budoucnost a posilování pozice zdejší ekonomiky v rámci Evropy. Dnes jsme už třináctý největší plátce do rozpočtu před Řeckem i Portugalskem a první desítku máme na dohled. Obecně platí, že strop pro evropské odvody neexistuje.

Tyto úvahy se dosud odmítaly s poukazem, že nazpět dostáváme o hodně víc. V číselném vyjádření to je pravda. Obvykle dostáváme od Bruselu dvakrát víc, než odvedeme, a ve šťastném období 2012–2016 to byl dokonce trojnásobek. Ovšem bilance se postupně zhoršuje a při pomalejším čerpání v letošním roce jsme zatím dostali jen o 80 procent víc, než jsme poslali. Pořád na tom vyděláme, dalo by se říci, ovšem přitom je nutné nemyslet na to, jak jsou evropské dotace efektivní.

Důvod jménem Agrofert

Evropské přerozdělování má smysl v tom, že pomáhá méně vyspělým státům a některým problematickým sektorům, aby se začlenily do společného trhu a aby je nezválcovala schopnější konkurence. Není však pochyb, že mají negativní vedlejší účinky, jejichž ideálním příkladem může být Česká republika. Díky dotacím ve výši 30 miliard korun ročně posiluje industrializace zemědělství, která likviduje českou krajinu, vodu i životní prostředí vůbec.

Příliv bruselských dotací do dopravy sice pomohl regionálním železnicím, vinou pochybně nastavených podmínek však prakticky zamrzla výstavba dálnic. Desítky příkladů ukazují, jak průmyslové dotace pokřivují tržní prostředí a obecně pomáhají přežít podnikům spoléhajícím jen na exploataci laciné pracovní síly. Zkušenosti s dotacemi podněcují k výkřikům, že by je bylo nejlepší zrušit, což jistě není objektivní, přesto přehlednou bilanci jejich využití pro jistotu nikdo nevypracoval.

Při jednání o evropském rozpočtu na léta 2021–2027 drží Česko srozumitelnou, avšak z pohledu daňových poplatníků pochybnou pozici. Premiér Andrej Babiš při jednání Evropské rady žádá, aby se zachovaly dotace pro „starou agendu“, tedy zvláště pro zemědělství, kde ze všech evropských firem inkasuje nejvíc peněz koncern Agrofert. S trochou černého humoru by se dalo podotknout, že se rozpočet EU stal rukojmím prosperity Agrofertu. Již bez černého humoru lze dodat, že příprava rozpočtu odporuje evropským zákonům, protože se na ní podílí člověk, který podle Evropské komise Agrofert ovládá, sám tedy dotace pobírá, a tím se dostal do střetu zájmů.

Při pohledu z Česka je zřejmé, že současná vláda nebude proti zvýšení příspěvků do společné bruselské pokladny protestovat. Babišův kabinet je z evropských vlád poslední, který by prověrku výdajů požadoval, proto daňovým poplatníkům nezbývá než kvůli brexitu znovu otevřít peněženky.