Pusťme lidi do práce. Hned

Jsme svědky prazvláštního jevu. České veřejné finance jsou v nejhorším stavu za dobu existence České republiky, a místo toho, abychom viděli byť jen předstíranou snahu to nějak řešit, v realitě se politici vládní, politici opoziční i ekonomové stojící mimo politiku předhánějí v návrzích a plánech, jak je ještě víc zhoršit.

Ministryně financí Alena Schillerová nedávno prohlásila, že vláda při „koronakrizi“ a vlně ekonomických uzavírek nehodlá šetřit jako při poslední recesi. (Popravdě, já si nevšimla, že by vláda při poslední recesi nějak zvlášť šetřila, tedy že by kontrolovala své výdaje, spíš došlo k tomu, že víc ždímala soukromý sektor formou zvyšování daní, což recesi ještě prohloubilo a prodloužilo. Ale berme to tak, že paní ministryně patrně měla na mysli, že vláda nehodlá tolik usilovat o zdraví veřejných financí.)

Zrcadlem tohoto záměru je fakt, že vláda má aktuálně k dispozici hned dva konkurenční návrhy, jak veřejné finance dál zhoršit: Jedním je návrh ANO, druhým je návrh ČSSD. Oba se týkají zrušení superhrubé mzdy a liší se jen v tom, o kolik budou daně sníženy. Pokud projde razantnější návrh z dílny ANO, můžeme na dosud plánovaný deficit státního rozpočtu na příští rok ve výši 320 mld. korun zapomenout. Studie Národní rozpočtové rady totiž tvrdí, že zrušení superhrubé mzdy přinese výpadek příjmů ve výši 88 mld. Kč, což by znamenalo schodek státního rozpočtu nikoliv 320, ale 408 mld. Kč.

Abychom si rozuměli: Já neopomenu příležitost volat po snížení daní, takže jsem ráda, že zdanění klesne. Má to ale vadu na kráse. A to je právě onen deficit. Snížení daní samozřejmě ano – ale doprovázené současným krocením výdajů. A to už se aktuálně nenosí.
Výdaje státu na všelijaké podpůrné programy spojené přímo s koronakrizí se neosvědčily, nikterak nezabránily propadu hospodářského růstu. Nezabránily ani růstu nezaměstnanosti, pokud byste právě tohle chtěli namítnout – ano, nezaměstnanost je sice „zázračně“ nízká na to, jak hlubokou máme recesi, ale celý vtip je v tom, že jsme si jen koupili čas a růst míry nezaměstnanosti odsunuli do doby, kdy už bude vyčerpán politický kapitál a trpělivost lidu a veřejnost to bude hůř tolerovat. Ale budiž – chápu, že leckdo včetně politiků může věřit, že těmito výdaji vláda páchá dobro.

Ale tyto výdaje rádoby páchající kolektivní dobro a rádoby gumující dopady koronakrize nejsou jediné, kterých se vláda dopouští. Vláda totiž oznámila, že příští rok přijme sedm tisíc nových státních zaměstnanců, čímž jejich počet vzroste už skoro na půl milionu. Státní sektor tedy stále bují a bobtná a platit ho musí stále menší soukromý sektor, který je zatížen stále větším veřejným dluhem. A o tomto druhu výdajů na další státní zaměstnance si ani ten největší sociální blouznílek nemůže myslet, že „zachraňují ekonomiku před dopady koronakrize“, mimochodem krize administrativně vyvolané právě rozhodnutím některých z tohoto skoro půlmilionu státních zaměstnanců.

Co mě ovšem šokuje nejvíc, je volání po rozvratu veřejných financí i od nevládních ekonomů. Například člen Národní ekonomické rady vlády Štěpán Jurajda – abychom jmenovali jen jeden příklad za všechny – nedávno prohlásil, že by bylo ideální, pokud by se v současné situaci podařilo podpořit domácnosti, které čelí poklesu příjmů, tak, aby mohly utrácet. Konkrétně pro Českou televizi řekl: „…když dáte dodatečnou korunu někomu, kdo má obavy ze ztráty práce nebo o ni už přišel, tak velkou část té dodatečné koruny utratí. A tím roztočí fiskální multiplikátory domácí poptávky.“

To je v podstatě volání po vrtulníkových penězích a to je pekelná cesta. A ne, není pravda, že „…když dáte dodatečnou korunu někomu, kdo má obavy ze ztráty práce nebo o ni už přišel, tak velkou část té dodatečné koruny utratí…“. Chcete důkaz? Máme nejvyšší míru úspor v historii! Tedy peníze, které lidé mají, neutrácí, ale šetří je!

Je to úplné nepochopení podstaty situace, volat nyní po rozdávání peněz. Když pominu, že všichni rozdávači peněz skoro nikdy nevysvětlí, kde na to vzít, mýlí se také ve svém předpokladu, že tyhle rozdané peníze budou utracené. Kdyby totiž měli pravdu, fungoval by už mnoho let tisk peněz centrálních bank. Také obrovské výdaje vlády, které napumpovala na dluh mezi lidi, by se podepsaly v hospodářském růstu. Ale to se neděje.

Problém je totiž úplně jinde. Lidé nebudou utrácet, dokud se budou bát budoucnosti. A lidé se logicky a správně bojí budoucnosti, protože nikdo jim neřekl, jak dlouho budou zavřené obchody, jak dlouho bude paralyzované jejich podnikání, jak dlouho budou chodit s rouškou, jak dlouho budou jejich děti doma, nakolik je vláda zdaní, aby zaplácla vyseknutý schodek státního rozpočtu… a tak dál a dál.

Ekonomiku nezachráníme tím, když výdělečným vezmeme peníze, dáme je vystrašeným a řekneme jim: „Tak, a teď jděte se zavřenýma očima přes propast a utrácejte“. Ekonomiku zachráníme, když necháme plavat všechny tyhle modernistické a současnými vládami milované teorie, které se nám snaží vysvětlit, jak vyčarovat hodnotu z ničeho, a namísto toho začneme pracovat.
To znamená, že otevřeme ekonomiku, dáme se švédskou cestou, pustíme lidi do práce a necháme je dohnat všechno to, co v roce 2020 kvůli mediální hysterii zameškali. Propastný schodek veřejných financí v tomto scénáři místo nemá.