Mučení, které jen tak neskončí

Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen. Chlapec bezmocně hledí na hořící zvířátko (jeho hoření je spíše naznačeno). Dvouapůlhodinový film začíná.

Už v první scéně se divácké vnímání rozdělí. Jedno je hned zasaženo: ach, jaká to hrůza světa, jaká to síla výpovědi! Běžící chlapec, upálení lasice, bezmocná láska k bezbrannému tvorstvu vůči lidské krutosti, kterou přemůže zase jen láska, jenže kde ji v tom strašném světě najít? Někde ale být musí.

Toto vnímání je šťastné a ideálně se setkává s hlavní intencí filmu, jíž je okázalé, ale ne zase nesnesitelně drastické (jak pověst předcházela) vršení hrůz, násilí a úkladů na nedospělém jedinci, dítěti, které to musí celé vydržet. A když to vydrží to dítě, měl by to vydržet i divák, zvlášť takový, který věří, že těmi obrazy se nějak vylepší i karma světa a tím také on sám.

K takovému vnímání se přidává vědomí, že sledujeme mimořádnou událost, film s příběhem, který jen tak jiný český film dlouho neměl.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Týdeníku Echo Best of 2019. Koupit si jej můžete zde.