Írán a přízrak svobody

V Íránu byl loňský podzim dost vzrušený. Ale pokud informace o tom cíleně nevyhledáváte, v hlavních zpravodajských souhrnech byste se o tom nedozvěděli. Například diváci veřejnoprávní České televize mohli 19. listopadu zahlédnout krátký šot o tom, že „desítky lidí mohly podle OSN zemřít v Íránu při demonstracích proti zdražení benzinu. Amnesty International uvádí dokonce 106 mrtvých. Íránci protestují proti vyšším cenám pohonných hmot od minulého pátku“. A to bylo za celé období od října do prosince, aspoň podle archivu Newton, všechno. Ostatní zprávy zmiňující Írán se týkaly jen jaderného programu, případně vztahu Íránu se sousedy a s velmocemi.

Dává to smysl? Člověku, který se zajímá o zahraniční politiku, se to může zdát trochu málo na to, že v této velké, autoritářsky vedené zemi probíhaly řadu týdnů demonstrace proti režimu, které se zdaleka neomezovaly na vzdělané vrstvy v Teheránu. Probíhaly prý až ve stovce měst. A režim je nakonec potlačil velmi tvrdě, prý na výslovné rozhodnutí nejvyššího duchovního vůdce Chamenejího. Jeho přání by nebylo možné splnit bez Revolučních gard.

Počet obětí byl nakonec daleko vyšší, zprávy mluví o řadě stovek. Zpráva agentury Reuters z 23. prosince dokonce uvádí cifru 1200, jež má pocházet z interních zdrojů íránského ministerstva vnitra. To je vyšší číslo, než kolik odhadovala jakákoli lidskoprávní organizace – obvykle to bývá naopak.

Nevíme, nakolik je ten údaj věrohodný, protože Írán není pro zahraniční novináře právě otevřený. A zároveň zde hraje roli to, že zpravodajství řady západních establishmentových médií lze podezírat z tendenčnosti. V případě Evropy zde hraje roli fixace na jadernou dohodu s Íránem. Ta se stala hlavní agendou vysoké představitelky pro zahraniční politiku Federicy Mogheriniové. Fotografie z jejích četných oficiálních setkání s vysokými oficiálními činiteli krvavého teokratického režimu vyzařovaly vřelostí, jež rozhodně vyviňuje evropskou diplomacii z přehnaného idealismu.

Ve Spojených státech pak zpravodajství nese stopy toho, že to byla administrativa prezidenta Baracka Obamy, která dohodu dojednala, a že to byl prezident Donald Trump, který od ní odstoupil a z Íránu udělal svého hlavního nepřítele. Mediální establishment má do dohody hodně zainvestováno. Obamův národněbezpečnostní poradce Ben Rhodes před několika lety v nepředloženém rozhovoru přiznal, že washingtonské novináře záměrně manipuloval. Bylo to prý snadné, redakce jsou prý dnes „plné třiadvacetiletých lidí, kteří nic nevědí“.

Evropská i americká média tedy měla motiv líčit íránský režim v lepším světle, než by si zasloužil, a Trumpovu politiku „maximálního tlaku“ jako méně účinnou, než možná ve skutečnosti je.

Po zabití velitele Brigád Quds Kásima Sulejmáního se zpravodajství neslo v tomto rámci. Milionový dav shromážděný při vojevůdcově pohřbu se zdál potvrzovat názor (novinářů, analytiků i politiků Demokratické strany), že Trumpův hazardérský krok jen sjednotil Íránce a režim v jejich opozici vůči Spojeným státům. Zde se můžete podívat na pěkný sestřih ukazující, s jakou oblibou slůvko „sjednocený“ američtí moderátoři opakovali. Jeden známý moderátor dokonce Sulejmáního přirovnal k princezně Dianě. Rovněž na stránkách New York Times a dalších médií se Íránci stavěli do jedné strany za režimem.

Když krátce po startu z Teheránu havarovalo ukrajinské letadlo, bylo zpravodajství rovněž rámcováno tímto způsobem. První zprávy západních rozvědek o tom, že letadlo sestřelili Íránci, byly přijímány s nedůvěrou. A i možnost – nakonec oficiálně potvrzená –, že to Íránci byli, byla traktována tak, že i za to vlastně může Trump tím, že íránské ozbrojené síly byly pochopitelně nervózní.

Jenže pak začaly přicházet zprávy o tom, že íránský lid prostě nestojí sjednocený za ajatolláhy. A přicházely tolika kanály a v době mobilů a internetu byly tak názorné, že je nešlo ignorovat. Jedna věc je, když si přečtete suchou zprávu, že někteří Íránci protestují proti režimu. Jiná věc je, když na vlastní oči vidíte klip, na němž demonstranti křičí na policisty: „Američané nejsou nepřátelé, vy (míněno režim) jste nepřátelé.“ Anebo když vidíte záběry, na nichž je jasně vidět, jak jsou na ulici namalovány velké vlajky USA a Izraele tak, aby po nich chodci šlapali, a průvod demonstrantů je zcela záměrně obchází. A nepřátelsky pokřikuje na těch pár jednotlivců, kteří po nich jdou. Události jako veřejná rezignace televizní hlasatelky nebo emigrace olympijské medailistky dokreslují, že odmítání režimu je mnohem rozšířenější, než se zdálo.

Kdybychom chtěli být patetičtí, mohli bychom říct: Média zas jednou zmeškala příležitost stát na straně svobody proti útlaku.

Je to lákavé říct, protože média to občas dělala. V zásadě zdravá kritičnost vůči vlastní vládě přerůstala v zaslepený antiamerikanismus. Ti, kdo mu propadli, měli tendenci idealizovat si antiamerické režimy a nekriticky přijímat jeho tvrzení. Bylo to o to snadnější, že v nesvobodných zemích je nesnadné získat si obrázek o skutečném smýšlení veřejnosti.

Jenže právě v momentech, jako je tento, je důležité si připomínat i druhou stránku mince. Společnost, jako je íránská, je pro vnější svět nadále dost neprůhledná. Určité kvantum protestujících je vedle těch „sjednocených“ truchlících její další fazetou, kterou jsme neviděli, a teď ji vidíme. Ale nevíme, kolik dalších jich ještě nevidíme. A také je to momentka v čase. I Iráčané po svržení Saddáma Husajna v jednu chvíli vítali americké vojáky jako osvoboditele. Opravdu, ty záběry existují.

Poslední desítky let by nám bohužel měly připomenout, že globalizace znamená také, že zapomínáme na rozdíly. Ve skutečnosti mnohým jiným národům nerozumíme. Jednoduché tvrzení, že lidé všude touží po svobodě, nezahrnuje veškerou složitost reality. Davy arabského jara nepochybně protestovaly proti svým nepochybně utlačovatelským režimům, ale ta svoboda a spravedlnost, kterou chtěly, byla často hodně jiná než to, co si pod těmito pojmy představujeme my. A ty kruhy, které jejich hnutí třeba v Egyptě nakonec potlačily, jsou (relativně) prozápadní, ale rozhodně neliberální.

Mediální obraz na Západě často nahodile záleží na tom, jak dobré má ta která země „vlivové agenty“ – lidi (často emigranty) schopné prezentovat situaci v jejich domovině jazykem srozumitelným západní mysli. Jedná se o jakési „kulturní překladatele“, kteří pak mohou na svou stranu získat vlivné západní zastánce. Jenže je těžké říct, nakolik reprezentativní jsou. A nakolik líčí situaci doma věrně, nakolik spíš apelují na naše ideály či předsudky.

Západ, zejména Amerika, taky podléhá narcismu – myslí si, že „je to všechno o nich“, zatímco lidé v různých zemích jsou motivováni mnoha dalšími věcmi než jen názorem na momentálního amerického prezidenta. Novináři, analytici a tvůrci politiky se šikují do znepřátelených klik a jedna chce hlavně ukázat druhé, že ona měla pravdu, zatímco ta druhá zmeškala schůzku s dějinami. A tak dále.

Pro volnou analogii můžeme sáhnout do naší historie. Před rokem 1989 byli významnými zastánci kauzy svobody u nás lidé jako Jiří Pelikán, Zdeněk Mlynář či Jan Kavan. Uměli si najít cestu k politickým a společenským činitelům tehdejšího Západu. Ale jak reprezentativní se ukázaly být jejich představy o tom, kam se vývoj v Československu může ubírat? A jak realistické jejich osobní ambice?

V tuto chvíli proto bude prozíravé být skromný v činění závěrů. Íránský režim je křehčí, než se zdálo. Íránská společnost je různorodá. Na základě toho lze trochu posunout naše parametry. Ale nevíme všechno.

Donald Trump jako obvykle sklidil posměch a kritiku za svou twitterovou diplomacii, když 13. ledna napsal: „Národněbezpečnostní poradce dnes nadhodil, že sankce a protesty Írán ,přiškrtily‘ a přinutí ho vyjednávat. Mně je ale naprosto jedno, jestli budou vyjednávat. To bude úplně na nich, ale žádné jaderné zbraně a ,nezabíjejte vaše demonstranty‘.“ Jako obvykle se Trump ukázal být chytřejší než jeho kritici. Těm fixace na bezmála sakralizovaný pojem „jednání“ zabraňuje vidět, že Trump právě velmi dobře zformuloval výchozí vyjednávací pozici. Protože Američané ukázali, že oni jsou pány vojenské eskalace v konfliktu s Íránem. A že nemají problém s udržováním ekonomického tlaku na Írán, jak dlouho budou chtít. Takže to jsou Íránci, a ne Američané, kteří potřebují jednat. To je realistické zhodnocení situace.

Další články autora Martina Weisse najdete zde