České duše po dvou letech. Co s námi udělaly pandemie a infodemie

Psychologické dopady pandemie se staly hojně debatovaným tématem, mluví a píše se o jejich vážnosti, prudkém nárůstu psychických onemocnění, především depresí a úzkostí, vážných dopadech uzavírek na psychický stav dětí a dospívajících, sebevraždách, násilí.

Před víc než rokem na to téma redaktor Týdeníku Echo diskutoval s psychiatrem a přednostou Psychiatrické kliniky LF a FN Plzeň Janem Veverou a psycholožkou a psychoterapeutkou Lenkou Zajícovou (viz Týdeník Echo č. 42/2020 – pozn. red.). Po necelých dvou letech pandemie se jich zeptal, jak se jejich názory na psychický stav české populace za tu dobu vyvinuly. Přidal se k nim psychiatr a vysokoškolský pedagog Jiří Podlipný.

Existuje shoda na tom, že nejhorším způsobem pandemie dopadla na děti a dospívající lidi.

Podlipný: Přišli například o žádoucí stereotypy, které přináší docházka do školy, jejich dny ztratily strukturu, z větší části zmizel režim. To může být pro psychologický vývoj devastující. Na podzim 2020 jsem si říkal, že pokud by teď uzavírky skončily a školy by na jaře fungovaly už normálně, tak tu zatáčku ještě vybereme. Jenomže ten chaos se protáhl ještě na jeden školní rok a v současnosti už je, myslím, zřetelné, že došlo k nějakému trvalejšímu narušení. Všichni žijí v chaosu – žáci, rodiče i učitelé. Nemá význam dělat si plány přesahující horizont jednoho dne. Nikdo neví, jestli zítra přijde do školy pozitivní spolužák a zavře se kvůli tomu třída. Děti zažívají, že se jejich životy odehrávají nepředvídatelně a náhodně, to je poměrně významně narušuje. Vidím u svých pacientů, že to vede k erozi odpovědnosti, erozi předvídatelnosti v plánech i ve vztazích. Záleží na charakteru rodiny. Pokud je pevná a stabilní, dokáže tuhle krizi zvládnout. Jenomže padesát procent manželství se v téhle zemi rozpadá, pro děti z mnoha rodin je tenhle záchytný bod nedostupný. Nejsem prorok, ale obávám se, že hodně dětí si zážitky dvou pandemických let v sobě ponese dál jako zkušenost jakéhosi základního znejistění, zážitek toho, že v důležité a dlouhé fázi svého vývoje zakusily, že světu se nedá moc věřit, člověk si nemůže být jistý, co bude zítra. Škola neslouží jenom k tomu, aby se v ní žáci nabiflovali nějaké znalosti, utvářejí se tam také nějaké celoživotní návyky. Ten dvouletý výpadek může pro děti znamenat velký handicap.

Zajícová: Z toho, co kolem sebe vnímám, mi připadá, že skupina, na kterou pandemie dopadla nejhůř, jsou prepubertální a pubertální dívky. To je křehká skupina velice závislá na tom, aby všechno běželo tím ritualizovaným, navyklým, stereotypním způsobem. Ve svém širším okolí jsem napočítala dvanáct případů dívek, na jejichž psychice se pandemie neblaze projevila. Všechno to jsou dívky, které předtím žádné psychické problémy neměly, velmi dobře „fungovaly“, měly třeba koníčky, o které ale v uzavírkách přišly. Najednou nevěděly, co si počít s časem, navíc dívky jsou sociálnější, proto také víc trpěly izolací, kterou jim sociální sítě nemohly nahradit.

Podlipný: To, že pandemie dopadla na dívky hůř, potvrzuje i moje zkušenost. Když říkáme, že dívky jsou sociálnější, neznamená to, že by se chlapci míň stýkali s lidmi. Dívky v jejich věku víc řeší vztahy, jsou proto disponovanější k tomu, aby dopady izolace vnímaly tíživěji.

Vevera: I mezi dospělými se deprese a úzkosti objevují dvakrát častěji u žen než u mužů, je logické, že je to u dětí a adolescentů podobně.

Celý Salon si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.