Hořké finále. Měl to být blitzkrieg, ale Arméni bránili Náhorní Karabach 44 dní

Měl to být blitzkrieg, ale Arméni dokázali bránit Náhorní Karabach celých 44 dní. Pro Armény válka proti masivní přesile skončila porážkou, uhájili jen malý kousek Arcachu (tak zní arménské jméno Náhorního Karabachu). Prožívají to bolestně, toto území považují za kolébku své historie. Opouštějí zemi a do dobytých území směřují dlouhé kolony ruských mírových sil. I Turecko sem posílá svoje jednotky. Válka zatím utichla, ale otázka je, na jak dlouho. Zdá se, že žádná ze stran není spokojena, a nejvíc toho bez boje získalo Rusko.

Nikolaj se zhluboka napije podomácku vypálené vodky. Předtím ale pronese tost, přípitek, bez něhož se tu nikdo alkoholu ani nedotkne. „Za naše bratry, kamarády, kteří padli v boji, za svobodu, za Arcach!“ Pak znovu usedne. Za ním se o poničenou pohovku opírá jeho puška, pravděpodobně ruská. Ale to v přítmí není vidět, trčí z ní zpoza pohovky jen hlaveň. Nikolaj ulomí kousek chleba, pak druhý, třetí, čtvrtý. „To jsou naše zbraňové sklady na linii,“ rozmístí je po stole. „A takhle je zasahovali z výšky, pomocí dronů a raket – bum, bum, bum, jeden za druhým,“ máchá pěstí s čerstvě sešitou ránou a postupně smetává ze stolu všechny chlebové kousky představující klíčové a taktické cíle.

Sedíme v restauraci jediného otevřeného hotelu ve Stěpanakertu, centru Náhorního Karabachu. Hosty tvoří armáda. Je teprve druhý den po náhle uzavřeném příměří. Ve městě je temno, není, kdo by tu svítil. A čím. Několik dní před finálem karabašské války bylo celé město, tedy poslední civilisté, kteří tu ještě zůstávali, evakuováno. Ázerbájdžánské jednotky totiž postoupily až velmi blízko k městu a hrozila katastrofa.

U stolu s Gitlerem

Hotel se proměnil v nocležiště pro ty, kteří přežili peklo posledních dní. Nic tu nefunguje. Chcete postel? Musíte se smířit s tím, že už v ní někdo spal. V recepci postávají dva muži, kteří to tu tak nějak organizují. Není, kdo by uklízel, všude se válí igelitky s nepořádkem, hotelovou restauraci asi budou dávat do pořádku hodně dlouho. Ale teď není čas na to myslet. Všichni jsou rádi, že přestalo vražedné ostřelování a že skončil masakr u Šuši, starobylého centra asi dvacet kilometrů od Stěpanakertu, odkud se sem už už valila ázerbájdžánská armáda. Město je vylidněné, a že není nikde nic k jídlu, asi netřeba dodávat. Vojáci u velkého stolu ale mají aspoň chleba a nějaké konzervy, dokonce i trochu tuhého vařeného vepřového. A okurky v zavařovačce. Když uvidí vcházet dvě ženy, dojemně se postaví a zvou nás okamžitě ke stolu. Jsou chvíle, kdy je výhodné být ve válečné zóně ženou. „Jsme tu jen na chvíli, střídáme se na postech kolem města, je potřeba být ve střehu, nepřítel je blízko – že jo, Gitler kaput?“ obrací se Nikolaj na dalšího spolustolovníka v uniformě. Nechápavě těkáme očima z jednoho na druhého. „No jo, on se tak jmenuje, teda říká se mu tak už léta – Gitler kaput. To vzniklo z toho, jak mu rostl knírek, když byl mladý,“ směje se Nikolaj.

Atmosféra je uvolněná, často přes ni ale roztáhne tísnivý stín vlna vzpomínek. „Byli bychom bojovali do poslední kapky krve. Nikdo z polních velitelů s příměřím nesouhlasil. Je to zrada a politický obchod, co na nás spáchali,“ zvážní Nikolaj. Než začala válka, živil se jako profesionální bodyguard a boxer. „Zhubnul jsem za těch 44 dní asi o osm kilo. Pět nebo šest dní jsme kolikrát bojovali bez jídla, skoro jsme nespali.“ „To pak člověk jede už jen na adrenalin,“ přidává se do konverzace Aram. Je to veterán z předchozí války. „Kolik válek ještě zažiju?“ ptá se a otázka zůstává bez odpovědi. Vojáci kouří jednu cigaretu za druhou, někteří odcházejí na posty, jako Gitler kaput, další se uloží na čalouněné sedačky. Nevídaný luxus po mnoha dnech a nocích strávených v horách na frontových liniích. Jeden z vojáků hovoří telefonicky se svou přítelkyní kdesi daleko, zřejmě v Arménii. „Všechno je v pořádku, neboj,“ odbývá ji a nechce pokračovat v líčení detailů toho, co on i jeho spolubojovníci zažili. „A co ty, jak se máš?“ převádí hned řeč. Nikdo z vojáků o svých prožitcích a traumatech do telefonu nemluví. Není proč. Ti, kdo to neprožili, stejně nepochopí bolest z pohledu na mrtvého kamaráda…

Celou reportáž si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.