Cesta na keltský Divoký západ začala na Connollyho nádraží v Dublinu. To se ale hned musím zastavit u Jamese Connollyho, po kterém stanici pojmenovali v roce 1966, když se v Irsku slavilo padesát let od vypuknutí tzv. velikonočního povstání, v jehož čele Connolly s několika svými odhodlanými spiklenci stál. To byla hrdinská a zároveň zákeřná akce irských rebelů, kteří vrazili kudlu do zad své na frontách evropských bojující vlasti, o niž nestáli. Po pár dnech bylo dublinské povstání potlačeno, spiklenci pochytáni a pak patnáct z nich popraveno, což pak vedlo k tomu, že Irsko bylo pro Londýn ztraceno: ještě to museli v krátké válce vybojovat a pak si to nakonec rozdat mezi sebou ve válce takzvané občanské. Ale Irsko bylo nakonec svobodné, i když bez Ulsteru čili Severního Irska, to bylo ochotno bojovat, aby mohlo zůstat v Británii, protože ne každý vždy touží po samostatnosti, navíc ve státě, do kterého se mu nechce.
Státy potřebují zakladatelskou legendu, nějakou svou martyrologii, krví mučedníků posvěcený zrod. Irsko není výjimka, ba je příkladným společenstvím, jež na své dějiny hledí jako na sérii ran, kterou na jeho krásném těle spáchali jiní. V tom se Irové podobají nám, Čechům, s naším tisíciletým potýkáním s němectvím, jež nás mělo zaplavit, ba snad přímo vyhubit – ale jež nám podobně jako Angličané v případě Irska přineslo také leccos užitečného, třeba západní kulturu, právní řád a skoro i ten jazyk, který jsme nakonec péčí obrozenců odmítli, ale už další generace (schauerovská) si nebyla jista, zda to byl nejlepší nápad. Skvělí a světoví irští spisovatelé jsou příkladem, jak se jim jazyk „okupantů“ vyplatil. „Násilím Angličanů jsem byl přinucen, abych se vyjadřoval jazykem Shakespearovým,“ napsal Oscar Wilde, na jehož zvláštní pomník v rohu Merrion Square naproti jeho rodnému domu na Westland Row jsem se po letech zašel znovu podívat.
Výborným místem pro meditace je Phoenix Park, prý dvakrát větší než newyorský Central Park nebo londýnský Hampstead Heath. Určitě je větší než Stromovka, to bych jí nevyčítal. Je odtamtud pěkný pohled na Dublin, za nímž se zvedá na jihu pohoří Wicklow, kterému dali jméno Vikingové – tady, v Dublinském zálivu, se poprvé vylodili. Lidé v parku konali takové ty věci, jaké se v parku dělají, to znamená běhali, procházeli se, někteří polehávali. Sídlí tam irský prezident, je tam též rozsáhlá rezidence velvyslance Spojených států, což je privilegium pro zemi, která má pro Irsko obzvláštní význam: v USA žije asi čtyřikrát víc Irů než v samotném Irsku, irské kořeny měl J. F. Kennedy, Ronald Reagan a po matce také Barack Obama. A je tam též zoo, po vídeňské a pařížské menažerii prý nejstarší v Evropě – z roku 1830, v Londýně si ji pořídili až o pár let později. Tam jsem nešel. Stačil mi obelisk, stojící jakoby bezprizorně v okrajové části parku, byť díky svým obřím rozměrům je patrný ze všech stran. Nebyla u něj jediná cedule, která by vysvětlovala, komu je tu ten masivní pylon vztyčen. Rozhodně to nebylo místo, kam přicházely delegace s věnci. Působilo pří vší monumentalitě trochu opuštěně, jako odložený kolos nějaké cizí slávy. Dočetl jsem se, že mu všichni říkají prostě obelisk. Méně důležité je, že patří Wellingtonovi, Arthuru Wellesleymu, 1. vévodovi z Wellingtonu, vítězi nad Napoleonem a dobyvateli Indie. A taky rodáku z Dublinu, k čemuž měl rezervovaný vztah. Prý říkal: Když se někdo narodí ve stáji, neznamená to ještě, že je z něho nutně kůň. On se skutečně ve stáji nenarodil, jeho otec patřil k typické angloirské honoraci, která se vyskytovala a měla sídla v prostoru kolem Dublinu, jemuž se říkalo Pale, Ohrada, nebo taky Koloví, prostě ta nejangličtější a tady i „nejcivilizovanější“ část Irska. Nevím, jestli se o tom může dnes takhle mluvit. Ale tady to snad vadit nebude.
Irsko je ostrov, ovšem usazený tak blízko Británii, že ta jej po staletí považovala za svou zvláštní, ale přirozenou součást – spousta Angličanů si ještě nedávno myslela, že irská samostatnost je vlastně omyl a nedorozumění. Alegoricky by britský údiv nad tím, co ti Irové chtějí, mohly vyjadřovat kamenné výjevy na střeše dublinské celnice, Custom House, jedné z těch okázalých klasicistních budov, kterými Dublin poctil koncem 18. století architekt James Gandon (1743–1823). Anglická heraldická zvířata lev a jednorožec s výrazem zděšeným, doslova s otevřenou tlamou, zírají na štít s irskou harfou. V roce 1791, tedy v roce dokončení budovy celnice, v které teď sídlí úřad vlády, však měla Anglie největší problémy s Irskem teprve před sebou – a Irové s Angličany taktéž.
Když jsem se jednou zeptal, čím se irská povaha liší od anglické, dostal jsem odpověď, že Irové nemají tu britskou koloniální mentalitu, ten pocit, že jim patří celý svět a oni jsou tu proto, aby v něm zaváděli pořádky, což je jejich poslání i břímě, to patetické kiplingovské břímě bílého muže. Irové mají prý dost starostí sami sebou, natož aby je činili jiným. Zní to rozumně a zároveň trochu, ehm, alibisticky. Irsko patřilo k těm několika evropským zemím, jež se vyhnuly druhé světové válce: Portugalsko, Švýcarsko, Švédsko, Španělsko, které ale mělo za sebou právě krvavou občanskou válku – v tom se mu trochu Irsko podobá, tady skončila v květnu 1923. Ty hrůzy, kterými byla postižena celá Evropa, jako by v Irsku neexistovaly, myslím, že tam nenarazíte na jediný pomník druhé světové války, proč taky? Válečnou zkušenost má zato Severní Irsko: Belfast byl masivně bombardován, přestože branná povinnost v Severním Irsku zavedena nebyla, bojovaly v britské armádě tisíce ulsterských dobrovolníků – Severní Irsko sloužilo jako zázemí a cvičiště pro Brity i Američany, a když si na to stěžoval prezident Irské republiky de Valera, Britové mu rázně odpověděli, že mu do toho nic není. A měli pravdu.
V knize Dějiny Irska, kterou jsem tahal s sebou, se ani jednou nevyskytne jméno Hitler. Holocaust tu není tím věčně přítomným tématem, tedy aspoň v našem slova smyslu – v irských emocích ho nahrazuje pohroma, která zemi postihla o sto let dřív: Great Famine, velký hladomor: v každém knihkupectví je několik knih na to téma. Vůbec vztah k Němcům je tu prý dost jiný než právě v Anglii nebo třeba ve Francii a Holandsku: Irové proti nim vlastně nic nemají, nejsou zatíženi resentimenty, naopak, Německo bylo spojencem irských nacionalistických spiklenců za první světové války, i když ne moc spolehlivým.
Povstání, které vypuklo na hlavní poště a kterému se říká Easter Rising, bylo za pár dní poraženo. Bylo špatně organizované, německé zbraně skončily na dně moře, zúčastnilo se ho mnohem méně mužů, než se počítalo: místo pěti tisíc sotva tisíc. Nasazeny proti nim byly irské pluky, které předtím bojovaly na západní frontě právě proti Němcům. V dublinských bojích padlo 64 vzbouřenců a dvě stě civilistů. Zabito bylo kolem stovky příslušníků vládních sil.
Zbytek Irska v podstatě mlčel. Na začátku května bylo patnáct vůdců povstání popraveno. Původně jich mělo být šestnáct, Éamon de Valera, pozdější prezident Irské republiky, muž, pokud se úcty k němu chované týče, srovnatelný s TGM, byl ušetřen, neboť měl americké občanství. Marxistu a nacionalistu Jamese Connollyho, po kterém je pojmenované to nádraží, museli na popravčí dvůr donést na nosítkách: zastřelen byl připoutaný na židli.
Byl jsem se před lety podívat na místě činu, ve věznici Kilmainham Gaol na okraji Dublinu, kousek za pivovarem Guinness. Pochmurná stavba z konce 19. století je přeměněna v národní památník, připomíná terezínskou Malou pevnost. Kobky a popravčí dvory nejspíš všude vypadají podobně. Ve skupince turistů jsme byli vedeni mužem, který vypadal jak jeden z povstalců. Na začátku nás upozornil, že jsme na místě utrpení a smrti irských vlastenců a že tomu odpovídá úcta, kterou cítí každý Ir, ba každý člověk svobody si vážící. S tím jsem neměl jediný problém.
00:01
