Pomsta bezejmenných. V čem udělal Salvini chybu

Těžko uvěřit, že to šlo tak snadno. Vůdce italské pravice, bezkonkurenční populista Matteo Salvini, byl odstaven z vlády a obratem se za něho našla náhrada. Nová hvězda evropské politiky musela někde udělat chybu. Přinejmenším Salvini špatně odhadl, kdo je jeho skutečný soupeř. Poučení z Itálie může posloužit politikům celé Evropy včetně Česka.

Salvini nepřekvapil, když jako předseda pravicové Ligy vypověděl počátkem srpna vládní koalici s levicovými populisty z Hnutí pěti hvězd. Měl za sebou suverénní vítězství v květnových evropských volbách a preference italských voličů na úrovni 40 procent. Těžko se od něho dalo čekat, že se spokojí s místem vicepremiéra a menšího partnera v koalici. Tandem levicových a pravicových populistů také nemohl vydržet věčně, to by bylo proti smyslu politiky.

Určitý údiv však bouřlivák z Ligy vzbudil s tím, že se na svůj manévr nepřipravil. Premiér Giuseppe Conte, který je úředníkem dosazeným Hnutím pěti hvězd, pochopitelně záhy podal demisi. Včera ho však prezident Sergio Mattarella pověřil sestavením nového kabinetu, když parlamentní většinu zaručili vedle Hnutí pěti hvězd také socialisté z Demokratické strany. Krize ještě definitivně neskončila, protože o důvěře se teprve bude hlasovat a hlavně musí novou koalici schválit členové pětihvězdičkového hnutí na internetové platformě Rousseau.

Historie s výměnou vlády není zvláště v Itálii ničím neobvyklým, ve svém aktuálním vydání má ovšem jeden důležitý rozměr. Připomíná základní princip, podle kterého se po druhé světové válce řídí celá demokratická Evropa. Ve třicátých letech minulého století se hroutily parlamentní režimy vlastní slabostí. Neustálé hádky partají ve sněmovnách vedly k fragmentaci politické scény, ke všemu měli poslanci pravomoc přímo zasahovat do agendy ministerstev a dalších správních úřadů. Typickým příkladem bylo diktování platů státních zaměstnanců, třeba na železnici. Nebylo divu, že hlasování o nedůvěře té které vládě bylo na denním pořádku. Ve většině zemí zavládl chaos a jejich občané s ulehčením vítali diktaturu. Aby se to neopakovalo, poválečné ústavy roli parlamentů omezily, přitom deklarovaly, že hlavní povinností poslanců je ustavit a podporovat pokud možno stabilní vládu. Proto se dnes každý parlament dostává do kolize s více či méně jasně definovaným požadavkem ústavy, pokud vládu vyřadí z provozu.

Také Salvini se dostal do takové kolize, když svrhl premiéra Conteho a jeho vládu. Mohl počítat s tím, že se proti němu postaví všichni, kdo považují udržení stávající vlády za svou povinnost plynoucí z ústavy, případně v její podpoře hledají prospěch. Na stranu Conteho se postavil prezident, jeho odchodu litovali poslanci nejen z vládních stran, Salviniho pokus odsoudil tradiční spojenec Silvio Berlusconi. Nejdůležitější však bylo, že pád premiéra ohrozil fungování celého státního aparátu včetně všech jeho členů. Není přece možné měnit předsedu vlády a celý jeho tým už za rok po volbách jen z toho důvodu, že to napadne vůdce jedné z partají. Proto se také měnit nebude. Jednou větou, šéf Ligy zaútočil na svého koaličního spojence, narazil však na neprostupnou hráz státní byrokracie. Bezejmenní členové exekutivy považují předčasné volby za zbytečnost, a kdo je vyvolá, ten z jejich pohledu porušuje pravidla rozdělení moci. S jejich tichou podporou pak Mattarella udělal, co udělal.

Vždycky podporujte svého premiéra

Letní příběh ze slunné Itálie může posloužit jako varování pro stranické lídry, když je napadne svrhnout vládu, které sněmovna jednou odhlasovala důvěru. Nemusí se to každému líbit, ale poválečná demokracie nepřeje převratům. Pokud dnes trvá prezident Miloš Zeman na tom, že jednou schválený premiér Andrej Babiš má právo dovládnout do konce volebního období, má v zásadě pravdu – maximálně je možné pochybovat, jestli se tato pravda používá v případě trestně stíhaného premiéra.

Také pro premiéry či pro jiné straníky, kteří se postaví do čela státní exekutivy, platí určitá základní pravidla, například by svými dobrodružnými aktivitami či osobními problémy neměli ohrožovat obvyklý a setrvačný chod státu.