Trnová koruna ze zlata

Motorový vlak projížděl listopadovou krajinou, která se z podmáčené měnila v podhorskou. Vyjel z Českých Budějovic v jedenáct a za necelou hodinu, když jsem vystupoval ve Zlaté Koruně, se už pomalu stmívalo. Před pěkným nádražím stál chlapík, na hlavě čepici, pevně mi stiskl ruku a řekl, vítám vás ve Zlaté Koruně, pane redaktore. Já mu chtěl říct, ať mi neříká pane redaktore, ale k tomu jsem se dostal až večer, když už byla úplná tma a my seděli v hospodě v Českém Krumlově.

Tak pane redaktore, řekl, já vás vezmu do kláštera, vidím, že smrkáte, já vám tam udělám čaj a pak se porozhlédneme. – Za chvíli jsme tedy sjeli do kláštera, vystoupili z auta, já se rozhlédl a jen jsem hvízdl: Pane jo, to je nádhera! A opravdu to nebylo kvůli tomu, abych udělal svému hostiteli radost. Stáli jsme před chrámem, který se zvedal svými pilíři do gotické výšky, která by dělala čest katedrále. Kolem byla zahrada a pak podzimní luka, za nimiž se zvedalo okrouhlé návrší, pod nímž se dala tušit Vltava. Chrám trůnil obklopen nižšími stavbami, jež se k němu přimykaly jako šála ke krku. Loď chrámu přetínal transept, oddělující chór od kněžiště. Kostel působil stroze a přitom vznešeně, jako by se snesl do divočiny z nebeského stroje ze 14. století. Udělal jsem pár kroků a znovu žasl. Hleděl jsem na načervenalou stavbu, která vypadala magicky, jako by ji tam zapomněli burgundští mniši. To je fantastické, znovu jsem opakoval.

Že jo, řekl Zdeněk Troup, to je kaple Andělů strážných, naše Sainte Chapelle, pane redaktore, konec třináctého století, skoro intaktní, ta pamatuje bitvu na Moravském poli. A ten kostel, to je parléřovská gotika, asi tady byl Parléřův bratr Michael, ta rozeta, to jinde nevidíte… A také se rozhlédl, možná bych řekl, pyšně. Věděl jsem dobře proč. Bylo to totiž tak trochu, nebo možná docela dost, jeho dílo, ten klášter. Zdeněk Troup tady byl dvacet sedm let kastelánem, ale de facto i polírem a stavebníkem a už od roku 1983 zachráncem před spadnutím. – Já jsem totiž, abyste věděl, pane redaktore, po filozofické fakultě přemýšlel, co se životem v tom hrozném státě dělat. Marasmus dosahoval vrcholu, všechno se rozpadalo a já si říkal, že se musím pokusit tomu vzdorovat, něco zachránit, vždyť, sakra, co může vlastenec jiného dělat než zachránit, co se dá?! A tady v Zlaté Koruně jsem byl jako knihovník na praxi, ona tady byla odbočka vědecké knihovny v Budějovicích, sklady a archivy, takže jsem to tady znal, zamiloval si to, ale bylo to ve strašném stavu, napůl ruina, konvent vybydlený, ona tady obec udělala byty, do kostela teklo, na dvoře bláto a kopřivy, stěny podmáčené, všechno omlácené, však si to umíte představit. Tak jsem si řekl, já to musím zachránit. A začal jsem. Objížděl jsem, koho jsem mohl, i tajemníky a funkcionáře, a kupodivu jsme někdy kolem roku 1985 začali. On ani tak nebyl problém, že by nebyly peníze nebo ochota, ale nebyly, jak se říká, kapacity, všechno stavebnictví dělalo pro sídliště nebo státní statky, na památky, natož církevní, chyběl materiál i lidi, vždyť si vezměte Krumlov, ten se taky rozpadal. No, a tak jsme začali. A tady vidíte výsledek, není to ještě úplně dokonalé, ale to už jen málokdo pozná, já třeba jo, ale normální člověk asi ne. – Já taky ne, řekl jsem, a Zdeněk Troup mi to nevyvracel.

To, na co hledíte, je brána smrti, řekl pak, když jsem chvíli hleděl na portál, který obkružoval zazděnou štěrbinu v průčelí konventního kostela. – Kolem kostela byl hřbitov a tou bránou se vynášeli nebožtíci po pohřbu. A ta písmena F, co vidíte na římsách, to znamená frater, bratr, a ty iniciály, to jsou jejich jména. To je z konce sedmnáctého století, když se ten kostel barokizoval, on byl od husitských válek dost poničený. – Jo, přečetl jsem si, řekl jsem, že tady byl i Žižka osobně, však to byl jeho rajon, v roce 1420, prý tady husité zmasakrovali tři sta mnichů a pověsili je před klášterem po lípách, které od té doby mají listí ve tvaru kapucí. – Hm, vidím, pane redaktore, že jste přijel připraven, jo, to s těmi listy se píše v průvodcích, fakt je, že je to nějaká botanická anomálie, ale teď už jsou stejně opadané, takže máte smůlu. A těch pověšených mnichů asi nebylo tři sta, mnohým se podařilo utéct. Ale vy pořád smrkáte, pojďme na ten čaj.

Tak jsme vstoupili do budovy opatství, kde měl Zdeněk Troup místnost, kterou převzal po opatech. Na stěně měl reprodukci Rembrandtova autoportrétu a mapu Česka se špendlíky, které označovaly hrady, zámky a kláštery, o které má pečovat Státní památkový ústav. Ty Zdeněk Troup objíždí a sepisuje odborné(GENIUS LOCI) stati o jejich stavu. – Vlastně dělám něco podobného jak vy, pane redaktore, řekl. – To asi ne, řekl jsem skromně a pohlédl na další obraz, v němž jsem rozpoznal kapli Strážných andělů. – To je můj strýc, Miloslav Troup, to jste poznal, ne? – Samozřejmě, řekl jsem, to byl zajímavý malíř, trochu mi cuchaly nervy jeho ilustrace, když jsem byl dítě. Ale mistr to byl, měl naprosto originální rukopis, kdy on umřel? – V roce 1993, a víte, že se znal z Paříže s mladou Jacqueline Kennedyovou, ona se tehdy jmenovala Lee Bouvierová a v roce 1949 studovala v Paříži a strýc ji i portrétoval, existuje z té doby obraz Jacqueline a já jsem přesvědčený, že to je ona. – Hmm, řekl jsem uznale a pil dál čaj.

Když jsem ho dopil, vysmrkal jsem se, opět jsme se zvedli a šli si prohlédnout klášter zevnitř. Vešli jsme do kaple Strážných andělů a já řekl tiše: Tak tady byl ten trn z Kristovy koruny, co dostal Přemysl Otakar… – Ano, od Ludvíka Svatého, řekl Zdeněk Troup, víte, obvykle se píše, že klášter založil Přemysl Otakar II. kvůli tomu, aby tím posiloval svůj vliv na jihu Čech, aby se tím bránil Vítkovcům, tedy Rožmberkům usazeným na Krumlově, a když tedy založil České Budějovice, tak založil i Sancta Corona Spinea, tedy Svatou trnovou korunu, jak se původně klášter jmenoval. A že to tedy byl projev té vnitřní kolonizace, na kterou byli odborníci cisterciáci, ti nejpilnější mniši, které sem pozval z Heilingenkreuzu, což je, jak víte, u Vídně, tam mají mimochodem taky trn z Kristovy koruny, ale ten se na rozdíl od toho našeho dochoval. – Tam husity nepustili, řekl jsem. – Jenže, pokračoval Zdeněk Troup, já myslím, že to nebylo jenom kvůli těm strategickým či jakým důvodům. Já myslím, že to musela být i spirituální věc. Přemysl Otakar, když v tom roce 1263 klášter zakládal a věnoval mu ten trn, jen si to představte, trn z koruny Ježíše Krista, vládce světa, nejposvátnější předmět v království, tak byl na vrcholu své moci. To bylo tři roky po bitvě u Kressenbrunnu, kde slavně vyhrál nad Bélou IV., to byla jedna z největších bitev středověku, kronikáři píší, že dohromady se tam utkalo dvě stě tisíc mužů, tak on si musel být vědom toho, že čím víc jde vzhůru, tím je ohroženější a tím větší hrozí pád. A to muselo podle mě hrát taky roli, že se rozhodne vybudovat klášter a spojí ho s předmětem, kterým byl mučen Ježíš Kristus. – Na hlavě, tedy na místě, kam Přemyslovi dopadne meč, nebo čím mu tu lebku rozsekli, za patnáct let kousek od toho Kressenbrunnu, na nešťastném Moravském poli, dodal jsem, abych taky něco řekl. – Přesně tak, pane redaktore, a pozor na hlavu, tady pod tím portálem už chodili lidé před sedmi sty lety, všimněte si těch révových listů a atlantů, jejich realistických obličejů. – Asi místní obyvatelstvo, napadlo mě, ale na to už Zdeněk Troup nic neřekl a vedl mě dál do křížové chodby, pak do kapitulní síně, do chrámu Panny Marie, který je uvnitř plný barokní slávy, která se soustředila ke gotickému obrazu Zlatokorunské madony, vytvořeného někdy těsně před husitskými válkami. Těm unikl, byl pak na oltáři za barokní obnovy, přečkal tragické zrušení kláštera za Josefa II. (1785) a na hlavním oltáři vydržel do roku 1938, kdy ho raději převezli do Prahy, pak byl v Národní galerii. Po roce 1989 ho restituovala církev, nějakou dobu byl v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě, nakonec se před pár lety vrátil do Zlaté Koruny. Ne ovšem do kostela, ale do opatské kaple, kde je přece jen lépe střežen. Panna Maria v modrém šatě drží Ježíše, jako by ho vystavovala světu, a on s vážným výrazem hledí na člověka. Jako by už věděl, že mu na hlavu dají tu korunu, trnovou korunu.

Pane redaktore, vy zase smrkáte, pojďte, já vám ještě uvařím čaj. Mám tam taky nějaké buchty. – Tak jo, a neříkejte mi pane redaktore, což jsem ale řekl až v té českokrumlovské hospodě.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde