Třídílný seriál České televize Herec, který skončil minulou neděli, je myslím neobvyklý v české produkci tím, že se nesnaží být morálně úhledný. V tomto smyslu je taky zajímavým střípkem k vyvíjejícímu se chápání našich padesátých let. Ti, kdo si stěžují, že to je zase další kousek o tom, jak ta doba byla zlá, a že už je na čase „začít vyprávět komplexnější příběhy“, nepostřehli, že se zde právě toto trochu děje.
Je to stále příběh o zvěrstvech Státní bezpečnosti a odehrává se v exponovaném prostředí kulturních pracovníků, což jistě není nové. Ale nejobvyklejším schématem, které bychom mohli čekat poté, co pochopíme, že půjde o příběh mladého herce-kariéristy, je příběh o ceně, kterou člověk za morální selhání zaplatí. Upsal se ďáblovi a ten si sice třeba pozdě, ale neomylně přijde vybrat svou daň. To je schéma použitelné v každé době – modernější varianta si bere za cíl třeba konzumní styl života a hrabivý kariérista je nakonec potrestán ztrátou přátel, tím, že zanedbávaný potomek propadne drogám, a podobně. Hrdinu v každém případě vidíme na kolenou a v slzách, pozdě si uvědomujícího, jak v honbě za úspěchem obětoval to nejcennější, a můžeme jít spokojeně spát. Ne tak zde.
Protagonista seriálu je jiný typ a vzácnější typ, i když ve světové literatuře taky ne neznámý. Není bezcitný ani není psychopat přitahovaný zlem. Když zrazuje své blízké a svou lidskost, ví to. Jen mu prostě nedá moc práce na to zapomenout. Má talent nedělat si starosti. Film je pro takového hrdinu vlastně vhodný žánr – vhodnější než literatura, protože tito lidé asi spíš nemají příliš verbalizovaný vnitřní život. Jistá plochost Jana Ciny je vlastně přesně to, co hlavní role potřebuje.
Ne že by si neuvědomoval, že kvůli jeho práci budou lidé trpět a umírat. Když při své poslední zradě prosí orgány, aby byla aspoň ušetřena jeho těhotná sestra, asi tak nějak ví, že se to nestane. Ale jeho řídící důstojník (vynikající Martin Finger) s ním navázal důvěrný vztah, umí zahrát na struny respektu, lichotek i starostlivé, otcovské autority a jeho uklidňující tón v tu chvíli herci tak akorát stačí na to, aby přijal, co je nevyhnutelné. Opouštíme ho, když se doma stal pro StB nepoužitelným a vyráží stát se tajným agentem ve Svobodné Evropě. A když si představujeme, jak tam skončí, víme, že s depresemi to asi nebude.
Umění má rádo ďábelské charaktery, spektakulární lži a velká vnitřní dramata. Ale řada lidí je jiná, o politiku ani o absolutní horizont se moc nezajímá, chce dělat, co je baví, a vnitřní život mívá takový rozmazaný. Seriál Herec je docela zajímavý pokus takového člověka uchopit.
Ještě něčím je ten seriál neobvyklý – tím, že v něm figuruje téma homosexuality. Jsou v něm sexuální scény, které působí docela drsně v České televizi, třebaže ve světové kinematografii a v heterosexuálním kontextu by se v žádném případě nevymykaly. Ale diskutovat lze snad o tom, zda se měly vysílat před desátou večer, ne však o tom, zda to téma vůbec na obrazovku patří.
Policie, zejména ty tajné, měly přinejmenším už od devatenáctého století k homosexualitě vztah velmi pragmatický a, lze-li to tak říci, osvícený. Na rozdíl od oficiální veřejné moci věděly, že naprostá většina homosexuálů jsou ve všem ostatním zcela normální lidé. V každém případě natolik normální, aby mohli poskytovat cenné informace. Místo aby homosexuální subkulturu vymýtily, nechávaly ji v přítmí fungovat (Například k odsouzení Oscara Wildea do vězení došlo jen proto, že se k tomu nachomýtl obzvlášť natvrdlý příslušník viktoriánského establishmentu). Policisté mnohem raději homosexuální polosvět monitorovali. A v případě potřeby si z něj někoho vytáhli a přiměli ke spolupráci – vydíráním.
Takový byl i jeden ze standardních nástrojů, kterým StB získávala informátory (i když ovšem v některých případech šlo o ještě speciálnější choutky než prostou sexuální orientaci). Nebýt tohoto tabu, zcela jistě by se řada lidí nikdy agenty nestala a zlých skutků a zničených osudů by bylo o něco méně. I proto je dobře, že toto tabu patří historii.
Stojí to za připomenutí zejména pro některé naše konzervativní spoluobčany. Toto téma, jež v tradičně lhostejném Česku nikoho zas až tolik nevzrušovalo, se trochu dostává na scénu. Bezpochyby především reaktivně, jako protitlak na to, že Amerika a Brusel z něj institucionalizované téma učinily. Tady je třeba připomenout, že mezi těmi, kdo proti šílenství progresivistické ideologie vystupují nejvýmluvněji, je nemálo homosexuálů – jako třeba Američan Andrew Sullivan nebo Brit Douglas Murray, ale i řada dalších, o kterých se to ani moc neví. A je to paradoxní jen zdánlivě.
Anglosaská pravice si v tomto směru prošla konverzí už před nějakým časem. Ještě když v osmdesátých letech zemřel jeden z intelektuálních hrdinů americké nové pravice, Allan Bloom, a vyšlo najevo, že byl gay, někteří konzervativní autoři tehdy spěšně upravovali své obdivné recenze na jeho bestseller The Closing of the American Mind.
Jeden popis toho, jak se to změnilo, najdeme v knize Paula Bermana A Tale of Two Utopias, v historii generace osmašedesátníků. Líčí epizodu z historie časopisu Commentary, důležité tribuny židovských neokonzervativních intelektuálů (to byli ještě původní neokonzervativci z doby, kdy toto pojmenování nemělo nic společného s invazí v Iráku; zakladatel časopisu Irving Kristol ji nepodporoval). V roce 1993, poté, co redakce zveřejnila opět jeden ze svých obvyklých odsouzení zla homosexuality, přišla jim taková záplava dopisů, že „redakce musela v březnovém čísle věnovat ne méně než čtrnáct stránek dopisům čtenářů reagujícím na články o homosexuálních tématech. A zatímco některé z nich pevně obhajovaly antipatii v časopise obvykle, řada jiných se nesla ve zcela jiném tónu. Jejich autoři nebyli exponenti radikální levice. Byli čtenáři Commentary. Ale byla to učebnicová ukázka toho, že homosexualita není ideologicky dána. Někteří z těchto loajálních čtenářů Commentary byli shodou okolností gayi a rozhodli se to zveřejnit a taky neskrývat své rozhořčení“.
Jedním z nich byl literární kritik Bruce Bawer, který svůj dopis posléze rozvinul v knižní esej s výstižným názvem Místo u stolu. Byla to úplně jiná agenda než u tehdejších nebo dnešních radikálů. Nechtěl pochodovat při manifestacích gay pride v latexových plavečkách, nechtěl být subverzivní, nechtěl podvracet heteronormativní patriarchální společnost. Chtěl, aby ho přijala takového, jaký je. Nepřekvapí, že Bawer se později stal jedním z výrazných kritiků rozpínání islámu na Západě a že v roce 2012 napsal předvídavou knižní kritiku módních pseudooborů ve společenských vědách a kultury viktimizace, Revoluce obětí. Podobně uvažoval Andrew Sullivan, jehož kniha plédující za uznání gay manželství se jmenovala Virtually Normal, což lze přeložit jako Skoro úplně normální. Sullivan už se před lety rozešel s aktivistickým LGBTQ establishmentem a loni napsal zcela vážně, že celé gay hnutí by mělo vyhlásit splněnou misi a rozpustit se.
V každém případě by nemělo být důvodem k nějakému pozdvihování obočí, že se do dramatického příběhu z produkce veřejnoprávní televize dostal střípek reality, který k historii patří – ne jako téma samo o sobě, ne jako něco k hodnocení nebo k vzrušování nebo k zaujímání stanoviska, ale prostě jako součást skutečnosti.
00:02
