Fenomén Marta

Ve středu 4. července skonala po statečném zápasu s dlouhou chorobou ve svém bretaňském domě Marta Davouze, v posledních letech především známá a oceňovaná ženským čtenářstvem jako autorka knih v oboru tzv. ženské literatury. V širokém řečišti tohoto žánru, založeného na ženské emocionalitě a empatii, jemuž kmotrami bývaly i Jane Austenová či Charlotte Bronteová, nejblíže však stylu Betty Mac Donaldové s žensky rozmarným náhledem na svět je Marta D. od svých prvních knih (Dům v Bretani, Loď v Bretani ...) autorským typem tuzemsky specifickým. Nikoli Virginia Woolfe – hodnotila se sama ironicky – ale něco jako „četba do vlaku“. S vlastní publicistickou zkušeností píše v konverzačním stylu, splavným fejetonním jazykem, na způsob řekněme Karla Poláčka, jehož dílo kdysi mimochodem sama osvěžila u čtenářů v novodobém kompletním dvacetisvazkovém vydání…

Vydané knížky ženského čtení, v gossipu ať oprávněně či neoprávněně uznaném či zavrhovaném, v úkazu každopádně sociologickém, to je výměr jen posledního ani ne desetiletí Marty D. Nicméně „Fenomén Marta“, fenomén Marta Davouze (resp. Marta Železná, abychom připomněli její předchozí, více než třicetileté manželství po boku, jak se říká, „významného muže“) tím zdaleka není vyčerpán, aniž popsáno, co znamenal na českém kulturním dvorku-dvorečku.

Absolventka historie a archivnictví, poté knihovnice v akademických a paměťových institucích (dlouhá léta v tehdejší Státní knihovně), nakonec redaktorka nakladatelství Československý spisovatel byla Marta již v 70. a 80. letech součástí zdejšího „kulturního života“, který v tuzemsku oněch let znamenal spíše samoúčelný kulturní provoz: logicky je tehdy Marta Železná ze svého umístění v „šedé zóně“ v dotyku s disentními samizdatovými strukturami, posléze ale jako přirozeně múzická, společenská, sofistikovaná žena stane se organizátorkou nezávislého společenského života. V pozapomenuté tradici debatních salonů z 19. a počátku 20. století, příznačně odbývaných kolem nezávisle myslících žen (nikoli tehdy svázaných genderovou korektností, jak to známe dnes), v návaznosti na salony Berty Fantové, Anny Lauermannové, Gabriely Preissové, A. M. Tilschové či Růženy Svobodové pořádaly se v 80. letech v bytě manželů Železných v Petřínské ulici pravidelné salony, jichž se v přátelské rozpravě účastnily mnohé persony tehdejšího literárního, uměleckého a společenského života, bez ohledu na jejich zařazení v oficiálních či nezávislých strukturách… od spisovatele Ivana Vyskočila přes jazykovědce a literárního historika Alexandra Sticha, filosofa výchovy Radima Palouše až k zástupcům nejmladší generace, kterou na sebe tyto osobnosti gravitačně vázaly.

Byla to právě Marta, která pořádání večerních salonů vyhlásila, tematicky je dramaturgovala, sama je moderovala, prolongovala je pak i do 90. let, kdy k Železným budou docházet spisovatel Milan Uhde i klavíristka a cembalistka Zuzana Růžičková i hudební skladatel Viktor Kalabis i publicista Jefim Fištejn i literární didaktik Ondřej Hausenblas… 

Organizačního pořádajícího ducha projevuje Marta Železná naplno, když v roce 1990 spolu s manželem Vladimírem zakládá jednu z prvních NGO – Společnost Franze Kafky, jež skrze jméno Kafkovo začala ve změněných společenských podmínkách aktivně odkazovat k duchovnímu milieu onoho kulturního tripolis, jakým bývala Praha česko-německo-židovská. Společnost FK zahájila svou činnost v kruhu, jehož účastni byli v prvopočátku mj. spisovatelé Ivan Vyskočil, Zdeněk Urbánek, básnířka Viola Fischerová, germanisté Kurt Krolop a Josef Čermák, sinolog Oldřich Král či Věra Saudková, neteř Franze Kafky coby dcera Kafkovy sestry Ottly (samotné Věře S. věnuje z této blízkosti  Marta později jednu ze svých knížek Celej Franz!)…

Povětšinou sem právě Marta Železná tyto osobnosti vtáhla, stejně jako se pak Společnost FK rozvíjí právě pod jejím vedením, s nasazením „v plném úvazku“, poté co se manžel stane tuzemským mediálním magnátem. Velkorysá činnost Společnosti zahrnuje nejen její společenský život, ale i její nakladatelství, knihovnu, galerii, literární kavárnu; rozšiřuje se její radius do světa účastí Güntera Grasse, Philipa Rotha, Amose Oze, Avigdora Dagana – Viktora Fischla, Petera Demetze, Klause Wagenbacha… K dodnes zřejmým plodům tohoto především Martina koncepčně vedeného úsilí, kterými se dnešní Společnosti FK nezbývá než jen zpětně vykazovat, náleží nejen kompletní vydání díla Poláčkova, v němž tak příznačně oscilují groteskní rysy amalgámu česko-židovského soužití, ale ovšem i třináctisvazkový komplet díla Franze Kafky – vydaný ve stejnojmenném nakladatelství při Společnosti FK, stejně jako v případě Poláčkově a stejně také samotnou Martou iniciovaný, rozvržený a organizovaný.

Je to také Marta, která vede k založení mezinárodní jury pro udílení každoroční Ceny Franze Kafky, jediné mezinárodní literární ceny u nás, malé „nobelovky“ svého druhu – přičemž udělení této ceny Haroldu Pinterovi a Elfriede Jelinek přímo předchází (inspiruje?) následné udělení ceny Nobelovy. Také Rónův pražský pomník Franze Kafky – sochařská ilustrace Kafkova Popisu jednoho zápasu, ikona dnešní, žel převážně turistické Prahy, mezi Španělskou synagogou a kostelem sv. Ducha, symbolicky na hranicích Starého Města a Josefova, na rozhraní duchovních zón tří náboženství, synagogy, katolického a protestantského kostela – vzešel ze sochařské soutěže, kterou Marta ze Společnosti FK ustavila.

To už ale Marta, už Marta Davouze, podruhé šťastně provdaná po agonickém závěru prvního manželství (zpracovaném v jedné z jejích knih, zbytečně skandalózně marketingované) žije v jedenadvacátém století ve Francii a veškerou svou energii věnuje spolu s manželem Jöelem obnově středověké tvrzi, Manoiru Langourian v katastru bretaňské Erquy. Stylová proměna, de facto záchrana gotického manoiru, který se posléze stane také základnou mladých českých malířů působících po vzoru Jana Zrzavého ve Francii, to je také jedno z Martiných kulturních děl…

Z bezmála padesátileté známosti svědčím tu o Martě Železné, o Martě Davouze, ženě silné, ženě dramatické; ženě vždy vypjatého, zdůrazněného stylu, tím vším také osudu vymykajícího se českým obvyklostem.