Možnosti ochrany majetku se zužují

Tento týden Český statistický úřad zveřejnil zpřesněné údaje o HDP za druhý kvartál tohoto roku. Hrubý domácí produkt očištěný o cenové vlivy a sezónnost vzrostl ve druhém kvartálu mezičtvrtletně o 1,0 % a meziročně o 8,2 %. Na to, že ekonomika loni na jaře rekordně propadla téměř o 11 %, to není žádný zázrak.

Z výhledu Mezinárodního měnového fondu, který byl vydán v dubnu 2020, vyplynulo, že v té době probíhající recese představuje největší propad globální ekonomiky za posledních devadesát let. Globální hrubý domácí produkt v roce 2020 klesnul zhruba o tři procenta. Smazal tak celý růst z roku 2019, kdy o 2,9 % vzrostl. A dobře víme, že rok 2021 není taky žádný zázrak.

Economist Intelligence Unit (EIU) ale varuje, že hned může následovat krize další – totiž dluhová. Snadno by se tak opakoval vývoj z předešlé globální krize let 2008–2009, která se přetransformovala do krize dluhové. Jižní křídlo eurozóny totiž nevyužilo v minulých letech šanci k redukci svého dluhu.

Původní předpoklady tvůrců eura, že zavedení eura zrychlí sbližování ekonomické úrovně zemí, se nejenže nepotvrdily, ale naopak se rozdíly mezi zeměmi dokonce ještě prohloubily! Zavedení eura se také u většiny zemí projevilo nárůstem zadlužení.

Zadlužení pak vedlo po roce 2008 k dluhové krizi, na niž Evropská centrální banka reagovala bezprecedentně expanzivní měnovou politikou. Tím se ovšem její možnosti vyčerpaly v době, kdy ekonomika ještě nebyla na dně. Takže když v roce 2020 přišla další skutečná a navíc mimořádně vážná krize, zůstal centrální bance jen malý bojový arzenál.

ECB se proto pravděpodobně v příštích letech uchýlí k extrémním a nevyzkoušeným politikám, u nichž je málo pravděpodobné, že budou fungovat. Je však velmi pravděpodobné, že ještě víc nafouknou veřejný sektor na úkor sektoru soukromého. Neboli ještě víc omezí svobodu občanů eurozóny a zprostředkovaně celé EU.

Integrace Evropy postupovala nikoli na základě ekonomických motivů a teorií, ale na základě politické ideologie. Výsledkem tak bylo, že eurozóna se stala jednou z nejpomaleji se rozvíjejících oblastí světa a světlo na konci tunelu není vidět, pokud celá EU tuto ideologii neopustí.

V této situaci se stále víc vkrádá otázka, jak jednat, aby majetek nashromážděný ještě v příznivějších dobách nevzal s pomalým ekonomickým úpadkem kontinentu zasvé. A odpověď zní: Předně nespoléhat na stát a na to, že by kompetentně dokázal naše peníze ochránit třeba tím, že nám něco sám doporučí. Takhle stát doporučil spoření na důchod skrze transformované penzijní fondy a byla z toho čistá ztráta.

Taky neuškodí odpovědět si na otázku, co vlastně od investování očekáváme. Zabezpečení na důchod? Nebo je mi dvacet, důchod mě zajímá asi jako program na záchranu ptakopysků v Tasmánii a chci si jen pohrát s penězi od bohatého tatíka?

Pokud je správně za A, pak na prvním místě dává smysl snažit se o pořízení vlastního bydlení. Za situace současných extrémně nízkých úrokových sazeb je výhodné koupit bydlení na hypotéku. Protože pouze vlastní bydlení vede k minimalizaci nákladů na život ve stáří. A jestli se něco ve společnosti rychle a zásadně nezmění, bydlení bude pořád víc zdražovat. Jakákoli další investice pak představuje pouhou nadstavbu, která ve stáří zabezpečuje již jen dodatečný příjem.

Výběr těchto „dalších investic“ – když už máme vlastní bydlení vyřešeno – se bohužel za posledních deset let zejména díky činnosti centrálních bank pozoruhodně zúžil. Ještě před deseti lety jsme se mohli svobodně rozhodovat mezi akciemi, dluhopisy, podílovými fondy, zlatem, nemovitostmi, případně nějakými uměleckými předměty a podobnými alternativami.

Ovšem v situaci, kdy zejména centrální banky vzaly naše úspory útokem, to už tak docela neplatí. Vlastně se dá říct, že nechat si peníze v šuplíku je poprvé za velmi dlouhou dobu rozumnější varianta než třeba koupit si dluhopisy či vložit úspory do průměrného penzijního fondu. A přitom asi každý cítí, že nechat peníze nacpané ve štrozoku moc dobrou investiční variantou není.

Pokud je správně za B nebo pokud už máme za sebou zajištění vlastního bydlení, pak ať už se jako investor rozhodneme pro jakoukoli dodatečnou investici, vždy přitom porovnáváme očekávané riziko (tedy kolísavost ceny či výnosu), dosažitelnou výši výnosu a likviditu (tedy snadnost prodeje). Čím více se investor blíží důchodovému věku a čím menší je jeho příjem nebo majetek, tím větší důraz by měl klást na nízkou kolísavost ceny a vysokou likviditu. Takový člověk si totiž nemůže dovolit riskovat. To s sebou ale také bohužel nese nižší výnos. Míněno ještě nižší než už ten současný nízký. A naopak.

Ráda bych nabídla širší paletu možností, ale ekonomický vývoj a zejména hospodářská politika dosáhly stavu, kdy konzervativní investor může volit prakticky pouze nemovitosti nebo zlato. Anebo ještě lépe jejich kombinaci.

Méně konzervativní investor, mající již dostatečně velký majetek, který může kdykoli rozprodat a tím získat hotovost, nebo který je nižšího věku, si může dovolit víc riskovat. Problémem je, že ani vyšší riziko nyní nemusí přinést dostatečný výnos. Za rozumnou alternativu v dnešním světě považuji některé typy akcií, nikoli však dluhopisů. Dluhopisy se během posledních deseti let zdiskreditovaly kombinací extrémně nízkých výnosů a současně maskováním rizik, která jsou s nimi spojena.