Hraní s referendem o odtržení Skotska

KOMENTÁŘ

Hraní s referendem o odtržení Skotska
"Pokud Johnson přece jen konání dalšího referenda dovolí, bude tím nejspíš sledovat právě to, aby se Nicola Sturgeonová a spol. zdiskreditovali sami." Foto: Úřad britského premiéra
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Skotské volby vyhrála opět Skotská národní strana, SNP, jejímž hlavním programem je konání dalšího referenda o odtržení Skotska od Velké Británie a návrat nově nezávislé republiky do lůna EU. Přičteme-li poslance skotských Zelených, kteří také zastávají myšlenku referenda, výsledkem byla jasná parlamentní majorita pro konání nového hlasování. Až na to, že územní celistvost Spojeného království je věc ústavně vyhrazená Westminsteru, který Skotům patrně další referendum nepovolí. Jedno totiž už povolil před sedmi lety a to dopadlo 55 : 45 pro zachování společné monarchie.

Tím vzniká zajímavá a nejednoznačná otázka pro všechny zastánce přímé demokracie. Jak často má smysl hlasovat o tom samém tématu? „Každý týden“ by bylo očividně příliš často a „každých sto let“ zase očividně příliš málo, ale mezi těmito dvěma póly leží nepřeberné množství hranic, na kterých se lze „zaseknout“. Pokud bychom hledali inspiraci v běžném volebním systému, ve kterém se volby konají co 4–5 let, o moc menší hodnota by smysl nedávala.

 

Jenže, řeknou na to jiní, přece trochu záleží na tom, o čem se hlasuje. Vezmeme-li analogii ze soukromého života, člověk se také rozhoduje jinak, jde-li si koupit rohlík, nebo jde-li si koupit dům. Referendum o tom, jestli se postaví nějaká nová dálnice, má menší dějinnou váhu než referendum o rozloučení tři sta let trvajícího státu nebo o odchodu ze čtyřicet let trvajícího společenství. To by zase napovídalo, že existují různé druhy hlasování, pro které by měly platit různé lhůty. Toto je naprosto politická otázka, neexistuje v ní žádné „dobře“ ani „špatně“. Nejlepším řešením je asi kompromis, který se nelíbí nikomu.

Britský premiér Boris Johnson Skotům skoro určitě další referendum neumožní, čímž je asi otázka prakticky vyřízena; jednostranné odtržení by novému státu způsobilo velké problémy na mezinárodní scéně, protože přesně tohoto druhu svévolného regionálního iredentismu se bojí i některé členské státy EU (Španělsko, Itálie), a nebudou jej chtít tedy podporovat jinde. Tím pádem je to otázka hlavně abstraktní, ale kolem abstraktních otázek se leckdy politika točí daleko intenzivněji než kolem těch konkrétních, u nichž hrozí riziko, že by se s nimi také zcela konkrétní politici museli nějak popasovat.

Foto: Týdeník Echo

V podstatě všechny námitky, které byly vznášeny vůči brexitu, se dají proti skotské nezávislosti vznést dvojnásobně. Průzkumy veřejného mínění ukazují nerozhodnutý národ a boj o každé procento. Tři sta let srůstání obou ekonomik vytvořilo mezi Skotskem a Anglií tolik hospodářských vazeb, že jejich přetnutí tvrdou hranicí by velice bolelo – a podstatně menší skotskou ekonomiku více.

Nezávislost by také znamenala konec subvencování skotských rozpočtů z celostátní britské kasy. Současné sociální programy jsou stavěné na podstatně bohatší zemi a nezávislé Skotsko by mělo rekordní rozpočtové deficity, překonávající i řecké standardy z nejhorších dob krize. Ačkoliv by EU byla jistě ráda za návrat ztracené ovečky, přijetí dalšího státu s děravými veřejnými financemi by bylo z jejího hlediska spíše zdrojem problémů. Skotové by snadno mohli na vlastní kůži poznat, jak to vypadá, když vám opatření k ozdravení veřejných financí diktuje Wolfgang Schäuble nebo některý z jeho žáků.

Naopak, z hlediska Westminsteru a unionistů by referendum dávalo smysl jen v jednom. Kdyby zastánci nezávislosti prohráli hlasování i podruhé, těžko už by sbírali energii pro třetí kolo. Velmi podobně se totéž drama odehrálo v kanadském Quebeku. První referendum roku 1980 prohráli nacionalisté v poměru 40 : 60, ale jak se situace měnila, slibovali si lepší výsledek. Roku 1995 jej skutečně docílili a prohráli rozdílem jen jednoho jediného procenta. Opakovat hlasování potřetí už by bylo trapné.

Pokud Johnson přece jen konání dalšího referenda dovolí, bude tím nejspíš sledovat právě to, aby se Nicola Sturgeonová a spol. zdiskreditovali sami. I z jeho strany by to bylo „hraní“ hraničící s gamblingem, ale vyhlídka na to, mít celou záležitost definitivně z krku, by nakonec i pro torye mohla být lákavá.

×

Podobné články