Omyly paní poslankyně Gajdůškové

V makroekonomii se po desítky let používá model „máslo versus zbraně“. Demonstruje dilema, kterému čelí každá země s komplexní ekonomikou při rozhodování o investování do obrany či civilního sektoru. Nakonec se vždy jedná o kompromis, protože stát má vždy méně prostředků, než je potřeb, které musí uspokojovat. A je věcí politiky a politiků, aby toto dilema řešili a snažili se odpovědně vybalancovat příjmy a výdaje primárně s ohledem ne na dnešek, ale na budoucnost.

Na začátku prosince toto dilema – aniž by to zřejmě tušila – krásně předvedla poslankyně za ČSSD Alena Gajdůšková v rozhovoru, který se dá na stránkách Radiožurnálu nalézt pod titulkem: Prioritou je, aby děti netrpěly hlady. Ubrat se dá třeba z rozpočtu obrany, myslí si Alena Gajdůšková. Paní poslankyně na podporu obědů zadarmo pro všechny děti a obhajobu odebrání peněz naší armádě řekla: „Myslím si, že máme důležité závazky vůči budoucnosti a našim dětem. Už Masaryk říkal, že je horší platit generály než učitele, o tom bychom měli přemýšlet.“

Škoda, že paní poslankyně citát Jana Masaryka zřejmě účelně ohnula a vytrhla z kontextu. Celý totiž zní: „Pamatuj si, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír…“ Masaryk chtěl tedy spíše vyjádřit, že bez generálů nebudou války. Tento humanistický přístup a přesvědčení, že válka se dá vymýtit, byl vlastní i jeho otci, Tomáši Garrigue Masarykovi. Nicméně jak první prezident, tak ministr zahraničí nebyli takoví naivkové, aby volali po jednostranném odzbrojení státu, oba si uvědomovali, nakolik musí být prvorepublikové Československo vděčné vojsku za svou existenci a jak je budování armády důležité k udržení jeho svobody a demokracie.

Karel Galla v úvodní kapitole sborníku Armáda a národ cituje TGM: „Nebudeme proti odzbrojení všeobecnému… pokládáme válku za veliké zlo, avšak obranu za povinnost. Zatím za daného stavu věcí svou armádu mít musíme; a máme-li ji, tož ji musíme mít co nejdokonalejší.“ Tento citát vystihuje myšlení TGM i jeho syna, co se armády a státu týče a co platí dnes stejně jako před sto lety – svět bez armád a bez válek bude skvělý, ale dokud se k němu nezaváží všichni, armády potřebujeme, a když už je máme, musíme o ně co nejlépe pečovat. T. G. Masaryk si dobře uvědomoval, jak nesmírně důležitá je i samotná modernizace armády, a není náhodou, že to byl právě on, kdo založil leteckou školu Československých legií v Rusku.

Výše uvedené dilema to nevyřeší, ale ukazuje, že s ním musíme žít. Poslankyně Gajdušková by ráda pouze máslo, ale nechápe, že pokud nebude splněna idealistická podmínka „všeobecného odzbrojení“, bez zbraní (určených především jako odstrašení), nebude zakrátko ani to máslo. Paní poslankyně má pochopitelný přístup všech socialistů a populistů rozházet co se dá, dokud něco máme, a až mít nebudeme, nějak se to vyřeší. Mohu tomuto líbivému přístupu rozumět, ale nemíním jej ani na vteřinu podporovat, právě kvůli budoucnosti.

Abychom si rozuměli, nepřála bych si nic jiného, než aby měly všechny děti zadarmo obědy a školní pomůcky, abychom všichni jezdili zadarmo hromadnou dopravou, aby se nemuselo platit v nemocnicích, v domovech pro seniory a podobně. Nejsem ale padlá na hlavu, abych si myslela, že to někdy bude možné. Zároveň jsem hluboce přesvědčena, že stát má být co možná nejmenší a že jestli má něco podporovat, pak občanské aktivity, které jsou schopné velice efektivně a cíleně pomáhat tam, kde je to zapotřebí. Mohu zmínit třeba aktivitu Obědy do škol, která již léta pomáhá se zajištěním obědů pro potřebné děti. A slovo potřebný je v této úvaze klíčové. Proč má stát dotovat jídlo pro děti rodičům, kteří to nepotřebují, kteří vydělávají tolik, že obědy bez problémů svým ratolestem zaplatí. To je nejenom neefektivní, ale i nemravné.

Obrana bývá první obětním beránkem ve chvílích, kdy dojde k cyklickému zpomalení, či propadu ekonomiky. V takovou chvíli je dilema „zbraně versus máslo“ nejsilnější zvláště v ekonomikách, jako je ta naše, kde je rozvinutý sociální systém, který nemůže být v okamžiku ekonomických turbulencí odstřihnut od financování. Nelíbí se mi, že je obrana první na ráně, ale nedá se s tím nic dělat. Čísla jasně ukazují, že sociální oblast a zdravotnictví jsou stále větší zátěží pro rozpočet, zatímco výdaje na obranu a bezpečnost kolísají dle vývoje ekonomiky. Již několik let máme růst a dokud bude, musíme na obranu vydávat více.

Proto navrhuji přesunout do rozpočtu Ministerstva obrany pro rok 2019 na zajištění činnosti a rozvoje bojových sil, sil bojové podpory a bojového zabezpečení více než čtyři miliardy korun. Tyto peníze v tomto okruhu totiž chybí oproti tomu, co bylo plánováno ještě před rokem, mimo jiné proto, že peníze půjdou na platy a politiku zaměstnanosti. Jinými slovy, budou se projídat (ne, že bych vojákům nepřála vyšší platy). Tyto peníze navrhuji vzít mimo jiné z dotací na jízdné, které může na rok stát až šest miliard korun, což je jen tak pro zajímavost téměř 10 % výdajů Ministerstva obrany ČR (sic!).

Oproti paní poslankyni Gajdůškové jsem přesvědčena, že nežijeme ve věčném míru, naopak, že je dnešní doba rozbouřená. Je tedy nutné dnes, kdy jsou v ekonomice prostředky, investovat do obrany, ale i bezpečnosti, a ne pouze peníze projídat, obrazně i doslova. Nejenom proto, že jsme slíbili vydávat na obranu finanční prostředky v určité výši našim spojencům, ale především kvůli nám samým, naší odpovědnosti za budoucnost. Když už armádu totiž mít musíme, nechť je – slovy TGM – co nejdokonalejší.