Až skončí nouzový stav. Iluze, že se vrátíme zpátky

Vyhlídka, že se zruší nouzový stav, způsobuje zdejším politikům větší bolení hlavy než cokoli jiného. „Až to skončí, tak by si každý mohl dělat, co chce,“ postěžoval si premiér Andrej Babiš, že možná už od 18. května nebude možné občanům nařídit, jak se mají chovat. Jako kdyby citoval italského filozofa Giorgia Agambena (78), který se do debaty o omezení svobody v časech koronaviru zapojil nečekaně nahlas. „Nevidíte snad, jak proti všem slibům mohou zůstat všechna omezení? A že to může být v podobě trvalého výjimečného stavu?“ zeptal se Agamben v jednom ze svých posledních esejů. Upozornil tím, že hlavní dějství koronavirového dramatu má Evropa ještě před sebou.

Rodák z Říma Giorgio Agamben bývá označován za pokračovatele Michela Foucaulta, Carla Schmitta a Hannah Arendtové, patří do nejvyšší filozofické ligy; o povrchní politické události by se vlastně zajímat neměl. Ovšem hned svým prvním článkem o koronaviru v časopise Quodlibet z 26. února vzbudil poprask. Nešlo o nic velkého, jenom se pozastavil nad tím, že Itálie zavedla přísná bezpečnostní opatření, i když podle Národní rady pro výzkum „infekce má v 80–90 procentech mírné nebo střední příznaky, v 10–15 procentech se může rozvinout pneumonie a jen čtyři procenta pacientů vyžadují intenzivní terapii“.

Pokud se dá vládní radě věřit, že se nemoc COVID-19 příliš neliší od běžné chřipky, pak je nepochopitelné, „proč výjimečný stav zastavil každodenní život v celých regionech“. V časech, kdy se vyčerpal terorismus, posloužila epidemie jako ideální záminka k posílení kontroly nad obyvatelstvem. Agambena zvláště znepokojil začarovaný kruh, do kterého se společnost dostala. Vláda nejdřív pomohla vyvolat kolektivní paniku a veřejnost si pak od ní ve jménu bezpečnosti sama vyžádala omezení svobody.

Celý text Petra Holuba si můžete přečíst na EchoPrime. Jeho předplatné si můžete objednat zde.