Kompenzace za covidové lockdowny nebudou. Už jsme s tím ani nepočítaly, říkají firmy

Nejvyšší soud (NS) pravomocně zamítl nárok podnikatele na náhradu ušlého zisku, který mu měl vzniknout kvůli nucenému uzavření maloobchodu během nouzového stavu v roce 2020. Verdikt, zveřejněný na úřední desce, zdůrazňuje, že krizový zákon neposkytuje automatické právo na kompenzaci ekonomických ztrát způsobených plošnými protiepidemickými opatřeními.

Soud řešil případ pražského prodejce tabáku a smíšeného zboží, který po státu požadoval více než milion korun jako náhradu ušlého zisku. Argumentoval doslovným zněním § 36 krizového zákona, podle něhož je stát povinen nahradit škodu způsobenou krizovými opatřeními. NS ale zdůraznil, že je nutné rozlišovat mezi individuálním uložením povinností, které zákon skutečně kompenzuje, a plošnými opatřeními, jež dopadala na široký okruh osob a nevytvářela nárok na náhradu.

Soud přitom připustil, že plošné uzávěry měly tvrdé dopady na podnikatele, a uznal i morální argument, že „kdo se obětuje pro celek, má být odškodněn“. Přesto konstatoval, že pandemie postihla celou společnost, a že krizový zákon nemá být nástrojem, který by soudům ukládal povinnost „vypořádávat všechny se všemi“ a snažit se zpětně vyrovnávat ekonomické nerovnosti způsobené pandemií.

Obchodníci: S ušlým ziskem jsme nepočítali

Podle podnikatelů není rozhodnutí tak překvapivé. „Naši členové s ničím takovým nepočítali, bylo od začátku zřejmé, že ušlý zisk nebude předmětem žádné kompenzace. Podnikatelé většinově považovali covidové kompenzační programy za maximum možného,“ uvedl předseda Asociace malých a středních podniků (AMSP ČR) Josef Jaroš.

Mnozí obchodníci podle něj vnímali, že stát nemůže v takto rozsáhlé krizi vyrovnávat veškeré ztráty jednotlivých segmentů ekonomiky, a orientovali se hlavně na přímé programy pomoci.

Právníci: Verdikt potvrzuje trend, ale postoje nebyly jednotné

Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu přichází po dvou letech živé právní debaty, zda plošná omezení lze podřadit pod odpovědnost státu podle krizového zákona.

Ladislav Zvolský a Ondřej Drachovský z kanceláře Zvolský Advokáti v minulosti upozorňovali, že krizový zákon je speciální norma, která zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu, včetně ušlého zisku, pokud je prokázána příčinná souvislost s krizovým opatřením. Ve svém rozboru připomínali, že zákon neomezuje kompenzace pouze na individuální zásahy, ale vztahuje se i na opatření obecné povahy.

Podle nich předchozí judikatura NS – konkrétně rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 63/2023 – dokonce posilovala možnost podnikatelů domáhat se náhrady ušlého zisku, protože soud tehdy „zdůraznil, že stát dobrovolně přijetím krizového zákona převzal povinnost hradit škody způsobené krizovými opatřeními, a to i tehdy, pokud mají povahu normativního aktu“.

Naopak část právnické obce varovala, že plošné uzávěry podniků nelze automaticky považovat za kompenzovatelnou škodu. Řada advokátů specializovaných na odpovědnost státu – mimo jiné právníci z PRK Partners – upozorňovala, že dokazování ušlého zisku je extrémně složité a že „stát nenese odpovědnost za normotvorbu, pokud to zákon výslovně nestanoví“. Právě tento argument nyní Nejvyšší soud převzal.

Podle mluvčí NS Gabriely Tomíčkové má věc navíc jasné mantinely: rozsudek nelze vztahovat na spory podle pandemického zákona ani na náhradu škod způsobených nezákonnými opatřeními ministerstva zdravotnictví, která byla v řadě případů zrušena správními soudy. Netýká se ani jiných typů škod než ušlého zisku.

Konec jedné právní naděje?

Verdikt tak uzavírá jednu z cest, které po pandemii zvažovaly stovky podnikatelů. Zatímco rozhodnutí NS z roku 2023 vyvolalo v právnické obci debatu o možnosti otevírat nároky podnikatelům dveře, aktuální rozsudek říká jasně: plošné covidové uzávěry podle krizového zákona samy o sobě nárok na náhradu ušlého zisku nezakládají.