KOMENTÁŘ
1
HROZBA VRAŽDOU
Filipínská viceprezidentka Sara Duterteová veřejně oznámila, že si najala atentátníka, aby zabil prezidenta, jeho manželku a bratrance ve funkci předsedy dolní ...
12:03
11:42
11:01
10:31
10:10
09:10
08:33
07:40
00:05
00:04
Pokud je autor článku dobře informován a během noci neprovede plukovník Prymula s doktorem Maďarem či někdo podobný státní převrat, tak dnes ráno jsme mohli vyjít na ulici prostolící, tedy bez roušek. To je zajisté velký okamžik, který pociťují nyní občané na vlastních tvářích, jež se znovu stávají tím, čím byly před oněmi třemi měsíci. Tedy lidskými obličeji.
Ne že by tváře pod rouškou lidskými tvářemi býti přestaly. To zajisté nikoli. Byly to však tváře poloviční, amputované a dysfunkční. Oči a horní část lebky sice vidět byly, vlasy též nemusely být zakryty (tím se to zásadně lišilo od některých úprav islámských), ale nos a čelist se rty byly zahaleny, což z obličeje dělalo hádanku. Většina mimických svalů je v dolní části tváře, tedy kolem úst, s nimiž výraz obličeje zásadně souvisí: sice je hezké, že se můžeme smát taky očima, ale to se většinou jen tak říká, ve skutečnosti se smějeme pusou, stejně jako se jí šklebíme, ostatně zkuste se zašklebit očima, to nejde, můžete leda tak zašilhat, ale to většinou není úplně jasné, co tím míníte.
Z toho je patrný rozdíl mezi horní a dolní polovinou tváře a jejich kompatibilita, takže jedno bez druhého nemá smysl, zvláště pro ostatní. Lidská společnost by se taky dala definovat jako soubor reakcí tváří navzájem, a čím jsou ty tváře na sebe přívětivější a celistvější, tím se v nich dá lépe žít: proto se nedá žít v některých zemích, kde se na sebe podívat nemůžete. K oné interakci je nezbytně nutné, aby na sebe ty tváře viděly. Z toho důvodu na nás ode dneška přichází velká úleva, že se zase můžeme dívat jeden druhému do obličeje, což neznamená, že na sebe musíme civět, zvláště starší muži by si měli dát pozor a nečumět upjatě na mladé dívky, ale zajisté slušný a rozumný člověk to nedělal ani předtím. Teď by měl obnovených možností používat opatrně, aby se nepředávkoval.
Jinak však lze říct, že to byly zajímavé tři měsíce a cenná zkušenost, s těmi rouškami. Člověka by před takovým půl rokem nenapadlo, že to opravdu budou lidé nosit. Tady to začali nosit hned a bez většího remcání. Když se lidem už snad sto let říká, že by neměli moc pít a kouřit anebo jenom neházet vajgly na chodník, tak to ne, to na ně naplatí. Ale vybavit se z jednoho dne na druhý jako chirurgové, když jdou na operační sál, to ano, to národ zvládl bez řečí a disciplinovaně. Roušky nosil, dodržoval pravidla a vyžadoval to i od jiných: sám jsem zažil několik, nutno říci, že slušných upozornění, když jsem neměl roušku předpisově nasazenou. Roušky se nosily téměř všeobecně, v prvních měsících jsem neviděl v Praze ani jinde moc lidí, kteří by si dovolili vyjít bez ní: nosili ji i bezdomovci, což působilo poněkud kuriózně a řekl bych dojemně. Trochu to v posledních týdnech sláblo a ve volné přírodě už bylo často možné potkat lidi bez nich, ale i ti si v případě setkání s někým cizím roušku s omluvným výrazem nasazovali, byť museli vědět, že to nemůže mít žádný profylaktický význam. Roušky měla naprostá většina lidí na tváři ještě včera, i když často už jen jaksi ležérně a aby se neřeklo. Nebylo to tak, že by postupně ubývalo zarouškovaných a roušky se pomalu vytrácely, ale spíš se opravdu disciplinovaně čekalo na úřední povolení, které doufám přichází ode dneška. Nejspíš se tím potvrzuje názor na lidskou povahu, která je ve své většině spíš poddajná než rebelující, což sice není moc romantické, ale asi se díky tomu dá lépe přežít v civilizaci, zvláště našeho masového typu. Lidi prostě obecně dělají to, co se jim řekne, přestože si může část z nich myslet, že to nemá příliš smysl: tady však většina pravděpodobně uznala, že to smysl má, byť by se postupně vytrácel. Obyčejný člověk se raději přizpůsobí, zahalí se a myslí si své. Říká se tomu groupthink, skupinové myšlení, které tedy vlastně myšlení moc není, spíš je to přizpůsobení. Ale možná že opravdu to nějakým způsobem pomohlo, třeba to i k něčemu přispělo, i když představa, že jdu po prázdné ulici s rouškou a tím se utkávám se světovou pandemií, je zajisté komická. Ale i to se dalo vydržet. Tak snad už to padlo. A jen tak se to nevrátí.
I když jsou zajisté horší věci, než byly (a jsou) ty roušky.
NÁHRADA UŠLÉHO ZISKU Z DOBY PANDEMIE
POKLES PORODNOSTI
