Kundera odněkud, Havel odnikud. A odkud je Klaus?

Václav Klaus má zvláštní schopnost iritovat jedinečným, nenapodobitelným způsobem. Neřekne jen, tak jako občas kdekdo, něco, s čím prostě nesouhlasíme, ale navíc tím dráždí, možná i vědomě. Teď napsal článek k narozeninám Milana Kundery, v němž, jak přiznává, nedodal mnoho nad svůj text o Kunderovi z roku 2009. Z toho, co dodal, je nejzajímavější odkaz na pojmy lidí „patřících někam“ (Somewheres) a lidí „nepatřících nikam“ (Anywheres). Tato dichotomie představuje snad nejzajímavější popis současné společenskopolitické situace, jaký se v posledních letech objevil, a neškodí ji veřejnosti doporučovat. Ale protože je to Václav Klaus, uplatnil ji na Milana Kunderu a Václava Havla způsobem, který je účelový, zavádějící a nefér.

David Goodhart je původně novinář Financial Times, pak zakladatel britského časopisu Prospect, sice docela heterodoxního, ale pro řadu lidí jistě patřícího do škatulky „neoliberálismu“. Dnes Goodhart pracuje v thinktanku. Ve své knize z roku 2017 a v navazujících článcích rozvinul tezi o nové dělící linii, která se ve společnosti objevuje. Je to linie, která se vymyká dělením, jaká používali sociologové, výzkumníci veřejného mínění, politologové i političtí profesionálové. Neváže se přímo k volebnímu chování, ani k třídnímu postavení, ani ke společenskému statusu, ani k demografickým nebo vzdělanostním charakteristikám (i když určité korelace tu v některých kategoriích jsou). Má tedy tu výhodu, že strukturuje současné společenské dění, aniž by nás zaváděla ke starým nálepkám a starým odpovědím.

Lidé odněkud a lidé odkudkoli

Goodhart v nezkrácené formě mluví o lidech, „kteří vidí svět odněkud“, a lidech, „kteří vidí svět odkudkoli“ – což je něco malinko jiného než Klausovi „lidé odnikud“ (ti by byli „Nowheres“):

Anywheres dominují naší kultuře a společnosti. Zpravidla si vedou dobře ve škole a pak se před dvacítkou obvykle odstěhují bydlet na univerzitu a pokračují kariérou v profesích, které je mohou zavést do Londýna nebo i na rok či dva do ciziny.

Takoví lidé mají přenosné, „získané“ (achieved) identity založené na vzdělanostním a kariérním úspěchu, díky čemuž bez problémů a sebevědomě vstupují do styku s novými lidmi a novými místy.

Somewheres jsou více zakořenění a většinou mají „připsané“ (ascribed) identity – skotský farmář, dělník z kraje kolem řeky Tyne, žena v domácnosti z Cornwallu – založené na příslušnosti ke skupině a k určitému místu.

Jedna z kmenových skupin Somewheres bývá nazývána „Left Behind“ (ti, které vývoj nechal stranou, na které se zapomnělo) – hlavně starší mužští příslušníci dělnické třídy s minimálním vzděláním. Ztratili ekonomicky s mizením dobře placených míst pro nekvalifikované pracovníky a taky kulturně s tím jak vymizela svérázná dělnická kultura a jejich názory byl ve veřejné konverzaci marginalizovány.

Ale ambivalence vůči nejnovějším společenským trendům je rozšířena daleko za hranice této skupiny, sdílí ji mnoho lidí ze všech společenských tříd, zejména ti nejméně mobilní.

Ideologie Anywheres – říkám jí „progresivní individualismus – je světonázor více či méně úspěšných jednotlivců, kterým taky záleží na společnosti. Přikládá vysoko hodnotu autonomii, mobilitě a novosti a mnohem menší hodnotu skupinové identitě tradici a národnímu sociálnímu kontraktu (víře, vlasteneckým symbolům a rodině).

Jestliže někomu přijde toto vše zcela samozřejmé, jestliže si myslí, že takto se na svět přece dávno dívají všichni rozumní lidé a ti, kdo ne, by se sebou měli něco dělat, pak jim Goodhart připomíná, že těchto lidí je jen 20-25 procent. Somewheres je přes polovinu obyvatel (ti ostatní jsou „lidé mezi“, Inbetweeners). Připomene jim taky, co zmizelo – například pocit odpovědnosti, který bohatí lidé a zaměstnavatelé pociťovali za situaci dělnické třídy. Zdravý rozum říkal, že tu vždy byli a budou dělníci. Dnes zdravý rozum říká, že za svůj klesající status si (bílý) chudý může sám – měl se líp učit.

Somewheres nejsou ve všem všudy ve sporu s Anywheres. Ne že by byli proti rovnosti žen a menšin, svobodě projevu nebo spotřebitelské volbě. „Chtějí některé stejné věci jako Anywheres, ale chtějí je pomaleji a s mírou.

Potíž je v dominanci, na jakou si „lidé odkudkoli“ zvykli. Tlačí svůj program hlava nehlava a despektem vůči „lidem odněkud“: „Když jde o zájmy Anywheres – ve všem od reformy vysokoškolského vzdělání po manželství homosexuálů – tak se věci dávají do pohybu. Když nejde“ – Goodhart uvádí jako příklady stav učňovského vzdělávání, dopravní infrastrukturu či bydlení – „tak se kola otáčejí pomalu nebo vůbec ne.“ Jinde používá pro politické chování reprezentantů Anywheres slovo „overreach“, což by se asi nejlépe dalo česky vyjádřit tak, že to „přešvihli“. Právě tak, jak to nesmrtelně formuloval Milouš Jakeš na Červeném Hrádku.

Goodhart píše o Británii, ale vzhledem k tomu, že jako dvě hlavní příčiny této srážky uvádí liberalismus generace 60. let a zmasovění vysokoškolského vzdělání, není divu, že se tento fenomén projevuje i jinde a jeho termíny se staly tak známé.

My sice sdílíme se Západem společenský vývoj jen poslední dekády, ale to dělítko tu funguje taky. Lze si ho všimnout ve vyjadřování a postojích části lidí. Ale třeba v tom, že když analytici agentury Median hledali, co odlišovalo voliče Miloše Zemana a Jiřího Drahoše v místech, kde byly jejich sociodemografické charakteristiky víceméně stejné, zjistili jednu věc: Zeman bodoval v místech, kde převažuje průmysl, Drahoš tam, kde pracuje víc lidí ve službách.

Tolik ke Goodhartovi a zpět ke Klausovi. Ten připomíná, že v roce 2009 napsal, že Kundera je pro něj „výsostně českým spisovatelem, nikoli neurčitě světoobčansky orientovaným umělcem a člověkem.“ Nyní, po Goodhartovi, ho napadlo použít jeho kategorie při porovnávání Havla a Kundery. „Světoznámý, už čtyři desetiletí v cizině žijící Milan Kundera je v každém případě člověkem kategorie Somewheres. Je českým spisovatelem. Václav Havel, žijící celý život zde u nás, byl naopak člověkem kategorie Anywheres.“

Je myslím na první pohled zřejmé, že Goodhartovy kategorie nejsou nejvhodnější k popisu umělců, spisovatelů, veřejných intelektuálů. Ti budou z psychologické podstaty věci vždy aspoň trochu Anywheres. Musí být verbálně kompetentní, otevření novým věcem, ochotni razit si svou individuální cestu. Přesto i v rámci tohoto posunu existují exemplární spisovatelé „odněkud“. Bohumil Hrabal. Ludvík Vaculík.

Ale Kundera? Opravdu?

Kundera je výsostně český v tom triviálním smyslu, že je Čech, že v Česku vstupoval do společenského dění, že píše o českých reáliích a že kdysi psával česky. Ale jinak? Kolik z jeho produkce ze 60. let by se nemohlo odehrávat mezi inteligentními, ambiciózními mladými komunisty v některé evropské zemi komunistického bloku? Osudové zapletení se s internacionalistickou ideologií, a ne nějaká českost, je hlavním sociálním určením jeho hrdinů. Umělecky se Kundera čím dál tím víc pohyboval v kontextu světové literatury – nebyl by takový, jaký byl, bez Goetha, Diderota, Sterna. Málo inspirace nacházel v českém umění, jež mu bylo provinciální, periferní, „zapřaženo do kodrcavého žebřiňáku národního vzdělavatelství.“ Jeho pojetí českých dějin bylo v zásadě nejedlovské. Tedy pojetí sice původně domácí, ale pak chráněné před kritikou a udržované u moci cizí mocností.

Po své emigraci je pak Kundera čím dál tím víc spisovatelem globálním, jenž občas využije české kulisy – lékař/disident/myč oken/erotoman a podobné atraktivní konstrukce. Když si vzpomeneme na spisovatele trochu podobného ranku – na Rushdiem je víc pákistánského a na Ecovi možná víc italského a než na Kunderovi českého. I třeba srovnání se Škvoreckým to ukáže. Nějaké ty proslulé pasáže o tom, jak české slovo lítost nemá obdobu v žádném jiném jazyce na světě, nejsou jádrem jeho díla. Pro to jeho zůstávání českým spisovatelem je ilustrativní osud jiné jeho známé pasáže, té o Gustávu Husákovi a Karlu Gottovi z Knihy smíchu a zapomnění. „Prezident zapomnění a idiot hudby patřili k sobě. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám,“ stálo v prvním českém vydání. Pak ale, jak říká literární historik Petr A. Bílek, „on s tím hýbal průběžně. Ve všech světových vydáních Knihy je do roku 1996 Karel Gott. Pak udělá nové vydání na základě francouzštiny, kde už není Karel Gott, ale Karel Klos… A nakonec zmizí úplně.“ Nejdříve – lze říci, že v době, kdy Gott politicky podporoval Václava Klause – byl lehce fikcionalizován. A nakonec se zřejmě celá pasáž ukázala být příliš českou.

A konečně, to, že Kundera zůstal v cizině, že začal psát v cizím jazyce, že vydávání svých knih ve vlasti umožňuje jen s nechutí – to jsou sice jen vnější okolnosti, ale taky něco váží. Ne že bychom mu to chtěli vytýkat a Klaus má třeba pravdu, když to vysvětluje Kunderovou osamělostí a plachostí. Jen si jaksi umíme představit bytostně češtějšího spisovatele.

Václav Havel byl na jedné straně nápadně Anywhere. Rád mluvil o globálních otázkách na globálních fórech a setkával se s globálními celebritami od těch masově prověřených až po výlučnější, nad nimiž musel průěmrný Čech jen kroutit hlavou, jako Franka Zappu. Přičichnutí k new age a esoterice v 60. letech mu vydrželo ještě po letech v zájmu o postavy typu Dalajlámy. Jeho hry si nelze představit bez západoevropského absurdního dramatu a tamních dobových myšlenkových proudů

Ale zároveň mu vždy šlo o českou zkušenost. Jeho organizační zájem se často zaměřoval na různé bytostně a svérázně české postavy. Výlučnost z pohledu masového vkusu neradno zaměňovat za kosmopolitismus. Takoví Plastic People byli všechno jen ne Anywhere.

Ale Havel měl taky velký smysl pro význam konkrétního společenství, pro ukotvení v místě a v tradici. Sem koneckonců patří i Havlova příslovečná záliba v „hospůdkách“, jež Klausovi příliš nekonvenovala. K českým Somewheres měl Havel ambivalentní vztah. Někdy iritoval přezíravými zmínkami o stádních, sídlištních lidech. Ale bylo to složitější. Jeho známá jednoaktovka Audience (ta z pivovaru) je vlastně setkáním jednoho typického Anywhere s jedním jasným Somewhere, a Havel tam nakonec toho autobiografického Anywhere docela zesměšňuje a pro sládka z pivovaru nachází i porozumění.

To, jak Havel pojímal své disidentství, v sobě mělo dávku výlučnosti – preferenci pro lidi, kteří nějakým, ať už jakýmkoli způsobem přečnívají. Jenže díky tomu jsme mohli od něj slyšet i postřehy jako tento (z rozhovoru v samizdatovém časopise O divadle z roku 1987):

Když člověk přišel na novou celu, první, co se ho ptali, bylo, odkud je. Když řekl, že z Prahy hned se ptali, odkud z Prahy, zda z Holešovic, nebo z Libně. Nikdy by mě nenapadlo deklarovat se tím, že bydlím v Dejvicích. Ale tam to najednou hrálo roli, protože tam ještě hraje roli něco tak staromódního jako fenomén domova, který totalitní systém ruší.

Havel byl v mnohém Anywhere, ale Somewhere v mnohém docela hluboce rozuměl.

Skoro žádný člověk není čistý Somewhere ani čistý Anywhere. A lidé se taky v průběhu života mění. Třeba Václava Klause si pamatujeme ještě jako politika, který se rád vyděloval od soupeřů svou perfektní angličtinu a taky obohacoval svůj slovník řadou anglismů. Který mluvil o inspiraci Miltonem Friedmanem víc než o inspiraci jakýmkoliv mrtvým či žijícím Čechem. Kterého se jeho spolupracovníci marně snažili přesvědčit, aby si na stranických tiskových konferencích za sebe pověsil podobiznu Masaryka, až to nakonec udělal předseda ČSSD Miloš Zeman. Jako politika, který se rád pochlubil, s kým se setkal v Davosu. A jako politika, který, když se jednu chvíli zdálo, že končí, oťukával možnost angažmá na americké univerzitě. Každý v sobě máme něco ze Somewhere a něco z Anywhere. To až dnes se z toho stává takové politikum.

Klaus ve svém textu připomíná i polemický střet Kundery s Havlem nad Kunderovým článkem Český úděl z roku 1969. Neuvádí to, co je dnes zcela a nezpochybnitelně jasné – že v této polemice měl pravdu Havel a Kundera se ve všem mýlil. Klausův text je oslavným připomenutím životního jubilea, žánrově to do něj nepatří.

Zároveň si ale vzpomene na Goodharta a zařadí Kunderu mezi Somewheres v kontrastu s Havlem odnikud. Násilně a nepříliš zdařile. Jenže Goodhart je v módě a politický vývoj momentálně vystavuje účet Anywheres a doceňuje Somewheres, mezi jejichž politické obhájce se Klaus řadí. A tak využil Kunderových narozenin, aby znovu nějak ponížil Havla.

Je to nedůstojné.