„I vztyčil se penis výhružně nad Petra Fischera…“

Neklid kolem Vltavy začal v létě v souvislosti s pornem na Vltavě. Na základě jednoho citátu z knihy Angličana Alana Hollinghursta – Linie krásy – ve kterém byla řeč o penisu a o koulích. Rada Českého rozhlasu označila kulturně-historický pořad „Ahoj! aneb Na počátku byla voda!“ za pornografii. „Citát byl zasazen do kontextu, který se týkal nahoty a pruderie ve spojitosti s vodou a plaváním,“ napsal ve svém stanovisku autor scénáře Tomáš Dimter.

Byl jsem redaktorem a režisérem tohoto pořadu. Porno na Vltavě žije vlastním životem. Minulý týden se v Olomouci konal literární večer Porno i na Moravě sestavený z erotických pasáží ze současné překladové literatury. Dnes jsem poslouchal pořad Václava Jamka Čtverylka vrahounčina, který chceme reprízovat na Silvestra, a v úleku jsem musel vybojovat další zápas se svým perzekučním pudem, neboť se tam v básni E. Haupbahnhofa objevila kriminální postava s dřevěným pyjem a rým blues-lues.

Ano, vltavské porno se jeví jako fraška, jenže stále se objevuje ve zlověstných souvislostech. Jako prapříčina „vltavského neklidu“, tak o něm píše článku Infarkt na Vltavě i Ivana Myšková. Ještě jsem se tam dočetl, že stejně jako moji kolegové z Vltavy veškerý svůj čas strávený na této stanici jsem jen spal anebo se bál, že bych mohl nějakým „neopatrným“ pořadem na sebe přivolat nepřízeň rozhlasové vrchnosti. Zmiňuje se také o cenzuře v rozhlase.

K probuzení došlo až v čase příchodu Petra Fischera: Vltava začala vysílat dobré texty, reflektovat literaturu, začali přicházet lidé, kteří do vysílání z nějakých důvodů dosud přijít nemohli atd. Do ponuré, dušičkově naladěné instituce s číhajícím infarktem ve studiu přišel i humor. To tvrzení od Ivany Myškové představuje velkou mediální zkratku, jak se teď eufemisticky označují taková tvrzení.

Jan Vitvar v pondělním Respektu postoupil ještě o krok dál. Před příchodem Petra Fischera byla Vltava ponořená do bahna. A po jeho odchodu se tam znovu utáboří. Vitvar vychází z kontrastu líné řeky s bahnitým dnem a bystřiny, která čile kvapí krajinou. Bahno představuje v jeho podobenství beztvaré, tekuté prostředí, kde přebývají bytosti bez vlastního názoru.

Mimochodem – do vltavského vysílání se tehdy v předfischerovském období dostavoval i Petr Fischer. Připomenu aspoň debatu na téma Postmoderna a její konce?, ve které Petr Fischer debatoval s filozofy Václavem Bělohradským a Michaelem Hauserem o současné filozofii a o aktuálních problémech současného umění, kultury a světa. Nebudu zde vyjmenovávat jména osobností, které v čase „před“ Fischerem působily na Vltavě, spousty výborných pořadů, také o moderním umění, celoročních projektů, ve kterých jsme představovali zahraniční kultury, vysílali o evropských kulturních metropolích. V celodenním vysílání z Berlína jsme poprvé do českého kulturního kontextu uvedli řadu u nás dosud neznámých prozaiků, o jejichž díla až po vltavském vysílání projevila zájem naše nakladatelství. Mozaika mapovala české i zahraniční v takové šíři jako žádné jiné české médium. Uvedli jsme několikahodinové pořady o Philipu Glassovi, Franku Zappovi. Natáčeli jsme experimentální hry. V literárním Kritickém klubu (posléze nešťastně přejmenovaném na Slovo o literatuře) Pavel Janáček víc než dvacet let debatoval s kritiky o novinkách české prózy a poezie. Z podstatných titulů české literatury Janáčkovi uniklo jen pár knih. Debat se neúčastnili jen pražští kritici, ale přijížděli také jejich kolegové z Ostravy, Brna, Olomouce… Mohl bych pokračovat. Ale třeba se mi to jenom zdálo.

Po odvolání šéfredaktora Lukáše Hurníka v roce 2016 jsem se domníval, že největším problémem našeho vysílání je hudební dramaturgie. Na nový koncept hudebního vysílání kladl důraz i Pavel Klusák ve své vltavské vizi, kterou předložil v konkurzu na šéfredaktora Vltavy, který sice vyhrál, ale šéfredaktorem jmenován nebyl. Tím se bez konkurzu stal Petr Fischer.

Fischer přišel s jiným konceptem: vsadil na proměnu publicistického vysílání. Sám jsem chápal realizování tohoto konceptu, který v určitých rysech navazoval na představu kulturní stanice ze začátku 90. let minulého století, jako osobní výzvu. Rozšířila se plocha, žánry, formáty publicistického vysílání. Za velmi dobré považuji například sobotní Reflexe věnované střídavě historii a filosofii nebo Kánon100. Vysílání se posunulo k větší aktuálnosti. A hlavně: Vltava vstoupila do veřejného prostoru tak, jak se to po Listopadu nikomu nepovedlo, a to během jednoho roku! Něco o obtížích tohoto pronikání do veřejného prostoru vím, sám jsem v devadesátých letech zastával funkci šéfredaktora Vltavy. „Vltavský průnik“ se podařil do těch nejvíc žádoucích posluchačských skupin rozhlasového vysílání, takové informace máme z našich kontaktů se studenty vysokých škol.

Petr Fischer nemá zapotřebí, aby mu byly neprávem připisovány zásluhy za první uvedení moderní literatury na Vltavě apod. Abychom mohli jeho misi v čele této stanici považovat za úspěšnou, stačí jím iniciovaná proměna vltavské publicistiky a jeho přičinění o posun stanice do centra kulturního dění.

Podle nového schématu Vltava vysílala od loňského října, v prvním čtvrtletí příštího roku mělo dojít k revizi schématu a jeho korekcím.

Neznám skutečné důvody, proč Petru Fischerovi nebyla prodloužena smlouva, slova o stagnaci úrovně vltavského vysílání a poslechovosti podle mě nevyjadřují podstatu problému. Jsem přesvědčen, že Petr Fischer měl získat smlouvu ještě nejméně na další rok, aby svou práci mohl alespoň částečně uzavřít. A pak by výsledky jeho vltavské mise mohly být hodnoceny objektivněji než nyní.

O osud Vltavy mám velké obavy, nic na tom nemění skutečnost, že se na konci ledna 2019 ji chystám opustit. Rozhlasová stanice je velmi křehké uskupení a není vůbec jednoduché ji vytahovat z problémů. Obávám se dalšího vývoje na Vltavě, a to i z důvodů, které jsem zde neuvedl. Upozorním aspoň na tristní personální stav naší stanice.

PhDr. Jiří Kamen, bývalý šéfredaktor stanice Vltava a odcházející vedoucí redakce publicistického vysílání stanice Vltava, redaktor Víkendové přílohy stanice Vltava