Rozcvička podle Alfonse Muchy

Myslíte, že jde o nějaký blábol? Kdepak, v japonské televizi NTV se nyní vysílá gymnastický pořad cviků podle ladných ženských póz na plakátech Alfonse Muchy, protože tento televizní kanál je spolupořadatelem aktuální velké výstavy „Minna no Mjuša (Mucha nás všech) – od plakátu ke komiksu“ – k vidění do konce září v zábavním centru Bunkamura (Kulturní vesnice) obchodního domu Tokyu v tokijské městské části Shibuya. Pro cizince má výstava název „Timeless Mucha – the Magic of Line“, je putovní a dále se přesune do Kjóta, Sappora, Nagoyi a Shizuoky, skončí až v listopadu 2020 v městě Matsumoto poblíž legendárního Nagana.

Historickou část této výstavy tvoří původní sbírka Jiřího Muchy v počtu 120 děl převážně grafické tvorby, zapůjčená pořadatelům jeho nevlastním synem Johnem Omondem Muchou a Mucha Trustem (obchodní partner Nadace Mucha). Současná část je zastoupena 250 drobnými grafickými interpretacemi umělcova díla jakožto ukázky jeho „magického“ vlivu v Japonsku i jinde od konce 19. století do dneška. V instalaci se tak ocitá monumentální postava Jana Žižky ve zbroji coby malířská předloha pandánu z Obecního domu společně třeba s psychedelickou žaketkou cédéčka Flowers pro Rolling Stones, ale to nesmíme být příliš malicherní, Muchova obliba má široký záběr.

Jako česká kurátorka výstavy Slovanské epopeje v Tokiu, kterou navštívilo v průběhu tři měsíců přes 660 tisíc osob a hodnocené jako třetí nejnavštěvovanější výstavy na světě v roce 2017, jsem si po jejím skončení kladla otázku, čím asi bude tento úspěch překonán. Odpověď přišla brzy, i když návštěvnost nynější výstavy hovoří o 100 tisících osob za stejné období. Její charakter je však jiný, zábavní, vzhledem k obchodním zájmům Mucha Trustu ji provází i bohatá nabídka reprodukcí a prodej všemožných suvenýrů, cukroví nevyjímaje.

Návštěvníci si tak přijdou na své – aniž by se museli trápit historickým výkladem děl jako u Slovanské epopeje, kvůli níž museli expozici navštívit i dvakrát nebo třikrát, zde je potěší kromě slavných plakátů také animace nebo komiksy manga, nadto dámy mohou ochutnat nejrůznější sladkosti z nabídky v bufetu. Poté, aby jim trochu slehlo, si doma u televize mohou protáhnout tělo a zacvičit s taneční skupinou Butó, jež vymyslela k zformování ladné ženské siluety čtyři sestavy cviků – pro útlý pás, boky, zadek a lýtka – podle Muchovy série dekorativních panó Čtyř umění z roku 1898 pro čtyři denní doby. Třeba pro linii boků a ranní protažení je klíčový Tanec z poutače výstavy, u něhož tělocvik začíná poklekem a předsunutím pravé nohy při zanožení levé, se vzpřímeným držení těla – zbytek cviků lze dohledat na twitteru či instagramu, nebo na webové stránce NTV.

V našem tisku jsem objevila pochvalnou recenzi výstavy od komiksového nakladatelství Crew, jež nachází svou klasickou inspiraci v japonských komiksech, a tudíž překypuje vstřícností, nepochybně také z obchodních důvodů. Nevím sice, kde autorka vzala představu, že naše kulturní výměna s Japonskem probíhá již od roku 1853, když první dohoda o kulturní spolupráci byla podepsaná až v roce 1976, či že Mucha se inspiroval květinami z tradiční japonské malby, když se vyskytují snad jen na porcelánu, ale jak říká můj synek, to se v návalu nadšení vstřebá. Vždyť i u nás jsou komiksy ve velké oblibě a taková komerční aureola je žádoucí – jde-li ovšem o propagaci nebo spíše profanaci Muchova díla, to ať si každý přebere sám.

Na japonské výstavě se vedle sebe ocitají odezvy Muchova díla z období Meidži (2. polovina 19. a začátek 20.století) a následujícího období Taishó do poloviny 20.let – za cenný se považuje např. návrh obálky Takejiho Fujishimy (1867-1943) ke sbírce veršů tanka s názvem Midaregami (Zamotané vlasy) od soudobé básnířky Akiko Yosano (1878-1942) – v konfrontaci s pozdějšími ukázkami i ze zahraničí. Z vizuálního stylu psychedelických rockových kapel 60. a 70. let se představuji anglosasští designéři Alton Kelley, Sanley Mouse či David Edward Byrd, proslulí především koncertními plakáty, kdežto současné japonské komiksy zastupuje romantický idol dospívajících dívek autorky Akemi Matsunae a dobrodružný idol dospívajících chlapců autora Yoshitaky Amana. Sám protagonista „nového stylu“ Alfons Mucha je zde představen na fotografii z roku 1890, oděn do exotické rubášky.

Zatímco svět fanoušků Muchových děl v Japonsku se bezstarostně raduje, my v Praze se snažíme dořešit otázku vhodného umístění životního díla mistra, cyklu maleb Slovanské epopeje na území hlavního města důstojně, jak si to autor přál. Na počátku 20. století ho tato otázka zajímala nejvíce, svou grafickou slávou už byl nasycen a zneklidněn i hodnocením své osoby. Časopis Volné směry v r. 1898 totiž perem jednoho mladíka o něm napsal, že obliba jeho plakátů je znakem povrchnosti a pohodlnosti moderního člověka, a po kritice Pařížanů, oceňujících více Cheretův nebo Muchův plakát než obrazy Aman-Jeana či Puvise de Chavannes, vyslovil obavu, “… aby se i u nás tak nedálo a brilantní a efektní improvizace nebyla stavěna nad vážnou a svědomitou práci uměleckou ...“ Proto vlastenec a svědomitý malíř Mucha jen s vědomím své povinnosti list po listu odevzdával na počátku 20. století své poslední soubory grafických návrhů „Les Documents décoratives“ a „Les Figures décoratives“ nakladatelům a v dopisech snoubence si stěžoval, že ho ta krvavá práce ničí a obírá o čas, jen aby z ní všichni čerpali všude jinde. V té době již se mu malba stala celoživotním cílem, s nejvyšším tvůrčím posláním.

Proto se také nyní v Praze vytvořila skupina odborníků, jež si klade za cíl ochránit a propagovat především obrazy Slovanské epopeje, jakožto památky celosvětového významu věnované autorem Praze a českému národu. Po mnoha letech trpělivé práce historiků umění, restaurátorů, architektů, památkářů a archivářů, a také po vynaložení mnoha milionů z rozpočtu města na péči o dílo od dob jeho vzniku, totiž přichází na scénu opětovný návrh některých představitelů města, podporovaný Johnem Omondem Muchou, vrátit dílo nazpět do prostředí zchátralého zámku Moravského Krumlova, jenž má teprve projít mnohaletou nákladnou rekonstrukcí. Netřeba podotýkat, že ani po úpravách vnitřních prostor tento zámek neumožní, jako nikdy neumožňoval prostorově vhodnou, logickou a moderní expozici velkoformátových maleb. Také je otázkou, zda umístění díla zde má být dočasné, jak zastánci přesunu v obou městech tvrdí. Vzpomínám, že pro pobavení hlavně japonských turistů tam ještě v nedávné minulosti stály u několika vystavených pláten v Rytířském sále štafle, a po nich stoupal s paletou v ruce místní ochotník převlečený za slavného mistra, aby víceméně parodoval jeho dlouholetou pilnou práci na obrazech.

Nejsem si jista, zdali je ještě dnes tato česká rozcvička nutná. A proč se také ještě dnes Muchův vnuk soudí dále o dílo s městem Prahou a prosazuje jeho přesun na Moravu, i proti vůli svého dědečka, který se již nemůže bránit ve věčném spánku na vyšehradském Slavíně. Asi by ho však neměl čekat stejný osud populismu, jako jeho grafickou tvorbu.

Autorka je historička umění a japanoložka.