Dnes je to 80 let od momentu, kdy Američané shodili atomovou bombu na Nagasaki. Osud Nagasaki zůstává trochu ve stínu Hirošimy, která byla bombardována jako první a zemřelo tam více lidí. Zároveň je to ze dvou nasazení jaderné pumy v historii to kontroverznější. Najdou se zastánci zničení Hirošimy, kteří tvrdí, že nasazení atomové zbraně na Nagasaki bylo zbytečné a spíše motivované vyzkoušet novou ničivou technologii za jiných podmínek. Ve skutečnosti byla obě shození atomovek nejen legitimní a potřebná, ale ve výsledku zachránila více životů, než zmařila.
Autor článku nedávno dočetl (v angličtině) detektivní román Kletba Inugamiů od Seišiho Jokomizoa, považovaného za mistra japonské detektivky. Děj knihy, která původně vyšla v roce 1951, se odehrává ve druhé polovině 40. let, po prohrané válce. Spletitá série vražd členů bohatého klanu Inugami je rozlousknuta poté, co se ukáže, že jedna z klíčových postav skrývala svou identitu.
Jedná se o japonského důstojníka, který se vrátí z barmské fronty pod falešným jménem, jelikož celá jeho jednotka byla vybita a on sám upadl do zajetí. „V náhlém popudu jsem použil falešné jméno, protože jsem měl pocit, že tím, že jsem se stal válečným zajatcem, hanobím jméno Inugami. Ale… ale… když jsem se vrátil do této země, zjistil jsem…“ vysvětluje v samém závěru knihy. „Pravda, jednalo se o poněkud neobvyklý krok, ale hrdost a smysl pro odpovědnost byly před válkou údajně zakořeněny ve všech Japoncích,“ dodává vypravěč.
V románu je toto lpění na cti spouštěčem událostí, které vyústí v tragédii Inugamiů. V reálném světě to vedlo k tragédii Japonska. Japonsko se ve druhé polovině 19. století změnilo z v podstatě středověké feudální společnosti v moderní industriální mocnost. V roce 1853 americké námořnictvo pod hrozbou bombardování docílilo konce japonské izolace a jeho otevření se světu. O nějakých padesát let později, v roce 1905, Japonci dokázali porazit carské Rusko, považované za jednu ze světových velmocí.
Se vstupem na světovou scénu se Tokio začalo dožadovat takových velmocenských vymožeností, jako je třeba koloniální impérium. Zároveň se Japonci stali oběťmi rasismu. Na jedné straně měli pocit, do jisté míry oprávněný, že „bílé mocnosti“ jimi opovrhují. Jedním ze symbolů tohoto se stala například Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 omezující námořní zbrojení. Ta uzákonila poměr lodí 5:5:3, kdy na každých pět britských a amerických lodí směly připadat tři japonské, což bylo považováno za národní hanbu. Na druhé straně sami Japonci se považovali za nadřazené ostatním asijským národům. Prosazovali sjednocení jihovýchodní Asie pod svým vedením. Přidejme názor, že relativně malé, přelidněné a na nerostné suroviny chudé japonské ostrovy se nebudou moci rozvíjet bez exportu osadníků a získání ložisek za hranicemi. Zamíchejme do toho ještě rostoucí militarismus, rozčarování z modernity, stále polofeudální myšlení a fanatické uctívání císaře – a vyjde nám toxický a expanzivní imperialismus. Ten po sérii krvavých „incidentů“ v roce 1937 vyústil v plnohodnotnou a brutální válku s Čínou. To se nelíbilo USA, které uvalily na Japonsko zničující ekonomické sankce. Raději než aby ustoupili a ztratili tvář, rozhodli se Japonci pro válku s Amerikou.
Vždy si byli vědomi toho, že šance na vítězství jsou malé. Z toho se zrodil plán přepadení Pearl Harboru. Doufali potopit celou americkou tichomořskou flotilu, a než by USA postavily novou, Japonsko by bylo v takové pozici, že by se dokázalo ubránit.
Plán nevyšel. Nezastavitelný americký průmysl a technologická i početní převaha znamenaly pomalé, ale nevyhnutelné americké vítězství.
Rozhodnutí shodit atomové bomby nemůžeme pochopit bez zoufalých bitev konce války, jakými byla třeba Iwodžima nebo Okinawa. Tyto dva malé ostrovy se proměnily v pekelné pevnosti, kde Japonci urputně bránili každou píď, i když dobře věděli, že šance na vítězství jsou nulové. Američané došli k názoru, že invaze na hlavní japonské ostrovy by byla neuvěřitelná řež.
Před pěti lety jsme při stejném výročí napsali toto:
„Američtí plánovači operace Downfall (Pád), jak znělo kódové označení útoku na samotné Japonsko, předpokládali minimálně statisíce mrtvých, především proto, že očekávali nejen silný odpor japonské armády, ale i civilistů. Nejpesimističtější byl odhad připravený pro ministra války Henryho Stimsona. Předpokládal 400 až 800 tisíc mrtvých Američanů a pět až deset milionů mrtvých Japonců. Při přípravě na invazi do Japonska bylo vyrobeno tolik purpurových srdcí, jak se nazývá americké ocenění pro vojáky zraněné v boji, že tato zásoba dodnes nebyla vyčerpána.
Japonské velení opravdu plánovalo zapojit do obrany domácích ostrovů celou populaci a očekávalo ztráty v milionech. Kromě toho byl vydán tajný rozkaz v případě spojenecké invaze popravit všechny válečné zajatce. Těch bylo asi sto tisíc.
Není tedy divu, že Američané se chtěli vyhnout invazi do Japonska stůj co stůj. Občas se uvádí, že bombardování Nagasaki bylo zbytečné, že ke kapitulaci Japonska by stačila bomba jedna. To není vůbec jisté. Japonské velení se domnívalo, či alespoň doufalo, že Američané disponují pouze jednou jadernou bombou, k dalšímu útoku že tedy již nedojde. Nagasaki tento předpoklad zhatilo.“
Dodejme k tomu, že ještě v noci z 14. na 15. srpna se radikálové v japonské armádě pokusili o puč, aby zabránili kapitulaci.
Shození atomových bomb opravdu zabránilo dalšímu krveprolití. A také svět varovalo před jejich děsivými účinky. Tabu proti jejich použití vydrželo dodnes.
Ale Japonci na své kapitulaci vydělali i jinak. Kdyby se dál bránili, nejspíš by po válce byli okupováni i Sověty. Japonsko mohlo dopadnout stejně jako Německo, přes 40 let rozdělené.
Američané se ukázali jako mimořádně osvícení okupanti. Jejich reformy se soustředily na tři „D“: demilitarizaci, demokratizaci a decentralizaci. Rozpustili japonskou armádu, rozbili velké konglomeráty a monopoly, zavedli pozemkovou reformu a dali volební právo ženám – abychom uvedli jen ty nejzásadnější. Americká kultura silně ovlivnila tu japonskou. USA přebraly odpovědnost za japonskou bezpečnost. Výsledkem byl ekonomický zázrak. Z Japonska se stala moderní, prosperující a demokratická země. Vše bez nutnosti koloniálního impéria.
Svržení atomových zbraní je dnes občas používáno jako důkaz americké zlovůle. Má naznačovat, že druhá světová válka, alespoň v Pacifiku, nebyla černobílá. Ano, Japonci zabili miliony Číňanů, zmasakrovali statisíce civilistů v Nankingu, prováděli ty nejhorší pokusy na lidech, ale Američané použili atomovky, zní argument. Ve skutečnosti jejich svržení bylo děsivé, ale správné rozhodnutí, které vytrhlo Japonsko z toho nejhoršího. Jen pár let po válce tak Jokomizo mohl psát o těchto tendencích jako o překonaných.
00:01
