Je liberální demokracie (dnes) možná?

Žijeme v časech mnohosti slov a jejich neustálého, snad až exponenciálního zmnožování. Zároveň se také slova ztrácejí, často jsou to i důležitá slova, užívána jsou ale natolik volně a ve významech často protichůdných, až ztratí jakýkoli význam, veřejnou debatu pak už jen spíš zamlžují, než aby ji projasňovaly. Tenhle smutný úděl postihl i slovo „liberalismus“ – člověk ho často slyší, jako kdyby mohlo znamenat cokoli. Intelektuální levice používá nálepku „neoliberalismu“ pro plus minus všechno, co je v jejích očích špatné (pravice si k podobnému účelu vytvořila termín neomarxismus). Pro mnohé konzervativce zas slovo liberalismus asociuje ty nejhorší a fakticky totalitářské výstřelky soudobého pokrokářství, termín liberální demokracie považují za protimluv, a označí-li se nějaký politik třeba za liberálně-konzervativního, vidí v tom už naprostý nonsens.

Škoda. Ten termín liberální demokracie užívaný ve významu, řekněme, klasickém je přitom pro soudobou debatu docela podstatný. Definoval systém, na němž existovala většinová shoda, jehož základní parametry zpochybňoval málokdo. To už dnes neplatí, koncept liberální demokracie se možná dočká podstatných změn – v režii radikální levice či pravice. Stane se obětí zuřící kulturní války, možná už proto, že ve stavu soudobého rozdělení je těžko naplnitelný, možná i málo „chtěný“. Co by mohlo přijít místo něj? Je to otázka, která jistým způsobem visí ve vzduchu, aniž se mnoho lidí obtěžuje přesněji formulovat odpověď. Velmi ilustrativní je v tom ohledu debata, která proběhla mezi konzervativními americkými publicisty Sohrabem Ahmarim a Davidem Frenchem, která na českého čtenáře může působit v něčem „ezotericky“, dost možná ale předjímá přicházející názorové střety na evropské pravici včetně té české.

Ta klasicky pojímaná liberální demokracie je založena na autonomii jednotlivce, pluralismu ve společnosti a také neutralitě veřejného prostoru. Její základní koncept se dá vysledovat třeba ve známé preambuli americké ústavy: všichni lidé jsou si rovni, mají proto nezcizitelná práva, mezi nimi právo na život, svobodu a usilování o štěstí. Dá se z toho dovodit, že každý člověk může mít vlastní představu toho štěstí, o něž chce usilovat, a stát by měl tuto jeho autonomii respektovat, nebránit mu, aby šel po cestě, již si sám zvolil, pokud přitom neohrožuje práva druhých. Pojivem liberální demokracie je sdílené přesvědčení, že lidé různých názorů a třeba i životních stylů mohou jeden vedle druhého existovat, respektovat se navzájem, žít si po svém a dopřávat to druhým. V osobním životě vyznávat nějaké – třeba i striktně pojímané – hodnoty, nevnucovat je ale mocenským způsobem druhým. Samozřejmě to je ideální stav, k němuž i Amerika někdy mívala a má hodně daleko. V současné době je ale představa liberální demokracie opouštěna i jako ideál. Na debatě mezi Ahmarim a Frenchem je zajímavé to, že v ní tato skutečnost jasně vyplouvá na povrch a že to účastníky nutí svoje stanoviska formulovat zřetelněji.

Celý článek Ondřeje Štindla si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2019. Objednejte si jej zde.