Zeman a Duka prorokují změnu

Sobota byla dnem velkých slov, jaká se vždy používají, když se představitelé důležitých institucí snaží hodnotit současnost z pohledu minulosti. „Je jistě náhodnou shodou okolností, že ve chvíli, kdy my zde vítáme kardinála Berana, je prezident republiky hostem na sjezdu komunistické strany, která se přes volební porážku dožaduje stále většího podílu na moci. Je to velmi zřetelné znamení hodiny, v níž se náš národ nachází,“ řekl kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka při mši ve svatovítské katedrále na počest svého předchůdce Josefa Berana, jehož ostatky byly takřka půl století po smrti převezeny z Říma do Prahy.

Vzletný projev zazněl i v Nymburce na sjezdu komunistické strany, kde vystoupil vůbec poprvé v historii český prezident. „Kruh se uzavírá, a jestliže se vrátíme zhruba sto let zpátky, nyní se opět rýsuje s nepominutelnou účastí komunistické strany, ale i sociální demokracie, účast levice jako celku na řízení věcí veřejných a na tvorbě vlády. Prosím, nepromarněte tuto příležitost,“ vyzval komunisty Miloš Zeman.

Za komunisty, nebo jejich odpůrcem?

Porozumět těmto větám opravdu nejde bez historického kontextu, v němž kardinál i prezident mluvili. V Dukově proslovu je podstatný příběh jeho předchůdce. Beran byl největší osobností českého katolictví v minulém století. Tři roky byl stejně jako desítky jiných představitelů tuzemských církví zavřený v koncentračním táboře v Dachau, po válce strávil coby kritik režimu čtrnáct let v komunistické internaci. Když se dnes „vrací“ do své diecéze, má to velký symbolický význam nejen pro římskokatolickou církev. Jeho osobnost připomíná, že se katolíci po čase určitých pochybností přihlásili k občanské a demokratické tradici, na níž vzniklo Československo a která měla být obnovena po pádu komunistického režimu. Tím se zároveň připomíná, že v Česku opravdu nějaká občanská a demokratická tradice existuje.

Proto z určitého pohledu působí nevhodně, když se český prezident, který je podle středověké tradice světským protějškem pražského arcibiskupa, oslav největšího z pražských arcibiskupů neúčastní. A to ještě pod záminkou, že půjde pozdravit komunisty, kteří Berana pronásledovali a jejichž režimu byl Beran rozhodným odpůrcem, protože se snažili občanskou a demokratickou tradici zlikvidovat. Pokud tedy byl Beran na straně demokracie, na čí stranu se návštěvou nymburského sjezdu postavil prezident? Takřka se zdá, že se „náš národ“ nachází v nějaké přelomové „hodině“ mezi polistopadovými demokratický poměry a něčím novým, jak naznačoval Duka.

Také prezident použil v Nymburce vzletná slova, konkrétně o tom, že se kruh uzavírá. Uzavírá se, protože účastí ve vládě Andreje Babiše se po století překoná rozkol uvnitř české levice. Když se v roce 1920 od sociální demokracie oddělili komunisté, přišla tím levice o vládu a premiérské místo, dnes se znovu spojí v dělné jednotě. Zeman komunistům příliš tvrdě nevyčítal jejich čtyřicetiletou diktaturu a vůbec nepřipomněl, že zrazovali národ jako agenti Moskvy. Výslovně ovšem předpokládá, že se obě levicové strany tentokrát budou držet demokratických principů. V každém případě hodnotí jejich očekávaný vládní sňatek jako naplnění a překonání uplynulého století. Nastává nová doba.

Pozdrav od Josefa Skály

Zeman se paradoxně shoduje s Dukou, že přicházejí nové časy. Ani jeden neříká, jestli budou dobré, nebo zlé. Takové sdělení by ovšem bylo v současné situaci zajímavější než obratné, přesto příliš obecné metafory. Když se stane Babiš premiérem, když se komunisté po třiceti letech zase budou podílet na vládě, když se o účast na správě Česka hlásí také pravicový extrém SPD – to všechno s podporou prezidenta –, kam se posune společnost a jak se změní podmínky k životu? Třeba opravdu končí demokracie, jak jsme ji znali v uplynulých třiceti letech.

V uplynulých měsících se ukázalo, že žádný z politiků to nemá úplně pod kontrolou. Mohou přijít události, které nikdo nečekal, jak nakonec v sobotu naznačila volba předsedy komunistů. Dlouholetý předseda Vojtěch Filip sice vyhrál, představiteli nejvyšší předlistopadové nomenklatury Josefu Skálovi však vítězství uteklo jen o dvanáct hlasů z tří set osmi. Kdyby se stal lídrem KSČM Skála, který hlasitě žádá revizi současného režimu, posunulo by se Česko k pádu či vyhasnutí demokracie zase o něco blíž.  

Ohlášená nová doba přináší takovou nejistotu, že bude bezpečnější spoléhat na Duku než na Zemana. V nejistých časech může zařídit právě on ochranu od patronů Česka, mezi něž se brzy oficiálně zařadí i kardinál Beran.