Kdo v Rusku bere, přes prsty dostane

Moskevský soud v tomto týdnu odsoudil za úplatky na osm a půl roku do vězení Nikitu Bělycha, bývalého opozičníka, přítele zastřeleného Borise Němcova… a pozdějšího Putinova gubernátora Kirovské oblasti.

Taková krkolomná biografie si zaslouží podrobnější ilustraci. Tím spíš, že Bělycha u nás zná málokdo. A také proto, že právě osudy představitelů vedlejších rolí bývají v Rusku ty nejpoučnější.

Zkraje října 2007 navštívil Moskvu podruhé a naposledy Václav Havel, tou dobou již ve výslužbě. Havel to vzal podle mustru slavného setkání Françoise Mitteranda s československými disidenty v roce 1988 a pozval ruskou opozici na snídani. To ale ještě nevěděl, jak je hašteřivá. Němcov řekl, že nebude snídat s Javlinským, Javlinskij naznačil, že by nerad snídal s Kasparovem, a Kasparov, v té době nejradikálnější ze všech, rezolutně prohlásil, že nebude v žádném případě snídat s Bělychem, se kterým ostatně v tu chvíli nechtěl snídat nikdo z nich.

Další historické podrobnosti tohoto nedorozumění s dovolením vynechám. Snad kromě toho, že Václav Havel měl samozřejmě z té absurdní kombinatoriky radost, snažil se všechny usmířit, a aby Bělych nezůstal u snídaně na ocet, pozval navíc ještě jednu mladou novinářku. A tak si nakonec všichni popovídali a Havel se mohl pochlubit, že je všechny dostal k jednomu stolu, což by skutečně nikdo jiný nedokázal.

Důvodem všeobecného bojkotu Nikity Bělycha byla už tehdy skutečnost, že tak trochu koketoval se státní mocí: jednou nohou sice zůstával s opozicí, ale zároveň se uvelebil ve městě Perm, na teplém místě gubernátorova náměstka. A v roce 2008 do toho vůbec praštil: opozici nechal plavat a stal se gubernátorem Kirovské oblasti. Dál už jenom vytrvale tvrdil, že uvnitř systému toho pro lidi může udělat daleko víc než coby opoziční marginál. Až do roku 2016, kdy ho přistihli s nejspíše narafičeným úplatkem v ruce.

Bělych přirozeně nebral úplatky o nic víc a o nic méně než kterýkoliv jiný gubernátor a všem je jasné, že se jedná spíš o exemplární příklad, na kterém Putin může ukázat, jak dokáže zatočit s korupcí. Nicméně až na výjimky se ho nikdo příliš nezastává. Nahlas se ozval vlastně jen bývalý ministr financí Alexej Kudrin, jemuž Putin v poslední době dovoluje mírně nesouhlasit. A i ten poukazuje spíše na špatný odsouzencův stav než na politický charakter procesu. Důvod takové absence solidarity je přitom poměrně pochopitelný. V rakousko-uherských podmínkách by při pohledu na Bělycha asi každého napadlo Havlíčkovo lapidární: „Nechoď, Vašku, s pány na led...“

Princip „kdo bere, musí také vracet“ začíná mnohým v Rusku docházet, až když je pozdě. Velkým překvapením byl například nedávno pro divadelního režiséra Kirilla Serebrennikova, který byl do poslední chvíle přesvědčen, že kultury se toto pravidlo týkat nemůže. Může. A pokud se za něj nepřimluví múzy, čeká ho možná stejně neveselý osud jako Bělycha.

Tento princip se zkrátka v Rusku týká úplně každého, kdo včas nedokáže odmítnout štědrou ruku státu. Koneckonců, proč chodit tak daleko. I nově zvolený český prezident už si svůj úvěr ruské přízně vybral vrchovatě. Jediný rozdíl je v tom, že přes prsty za něj možná jednou dostaneme my.