Česko by mělo své předsednictví EU, které minulý týden začalo, využít k zahájení návratu k racionalitě v energetické oblasti. Premiér Fiala tedy hovoří spíše o energetické suverenitě, ale ta dosažitelná není, píše Lukáš Kovanda.
Foto: Shutterstock
1
Ceny potravin v České republice i nadále rostou a podle analytiků se trend může v nadcházejících měsících ještě zrychlit. Zdražování podle dostupných statistik ...
Česko by mělo své předsednictví EU, které minulý týden začalo, využít k zahájení návratu k racionalitě v energetické oblasti. Premiér Fiala tedy hovoří spíše o energetické suverenitě, ale ta dosažitelná není. Důležité je začít se vracet právě k energetické racionalitě.
„Energetická suverenita“ je bezobsažný výrok, takový politický. Je líbivé vykřikovat tu o potravinové suverenitě, tu o suverenitě energetické. Ani jedno z toho není v praxi dosažitelné. Dokonce ani KLDR není potravinově suverénní. Její uzavření se před světem, přestože neúplné, tam ovšem vede k hladomoru. Uzavírání se před světem tedy není ani žádoucí, ani výhodné. Jak v případě energií, tak v případě potravin.
Česko nemůže být energeticky suverénní už jen z toho důvodu, že v zásadě postrádá ropná a plynová naleziště. Takže má smysl hovořit mnohem spíše o zmíněné „energetické racionalitě“.
Bohužel válka na Ukrajině a její důsledky naplno odhalují, že česká energetika nyní prostě racionální tak úplně není. Takže místo energetické suverenity usilujme právě o energetickou racionalitu. Jak se k ní dopracovat?
Proč mají Němci, Rakušané nebo Italové dlouhodobé kontrakty na plyn s Ruskem, zatímco Česko ne? Proč ne, když podíl ruského plynu na celkové spotřebě je v Česku ještě vyšší než v uvedených zemích? Opravdu jsou Němci či Rakušané tak hloupí, že mají s Ruskem dlouhodobý kontrakt, zatímco my jsme na to vyzráli kontraktem krátkodobým, plně odrážejícím burzovní cenu? Buď tedy zbytečně prodělávají Němci, Rakušané a Italové, nebo zbytečně prodělávají Češi. Kdopak to asi bude?
Plně suverénní zato Češi jsou ve výrobě elektřiny (když pomineme, že palivové články nutné k výrobě elektřiny z jádra jsou ruské výroby). Jenže ji dávají na burzu, odkud ji za burzovní cenu nakupují zpět. Přitom třeba Francie dává na burzu za burzovní cenu pouze část vyrobené elektřiny, jiná část plyne za regulovanou cenu, výrazně nižší, než je současná cena tržní, vyšponovaná válkou, odběratelům doma ve Francii. Takže ve výsledku nyní elektřina ve Francii zdražuje lidem pětkrát méně než v Česku. V mimořádných podmínkách války by bylo něco takového racionálního také v ČR. A je to proveditelné i v EU, jak ilustruje francouzský příklad.
Energetická racionalita ČR je klíčem k levnějším energiím pro české domácnosti a firmy, aniž by se přitom musel prohlubovat tuzemský veřejný dluh. Návrat k energetické racionalitě je hlavním úkolem této vlády, a nejen v následujícím půlroce předsedání EU.
Aby Česko mohlo nastoupit cestu k energetické racionalitě, musí přestat svádět drahé energie na vnější síly. Za energetickou krizi ve své podstatě nemůže pandemie či Putin a jeho únorová invaze na Ukrajinu. Může si za ni Západ sám. A Česko samo. Putin jen využil naší iracionality. Nevnutil nám ji.
Putinova invaze na Ukrajinu plně obnažila, jak nebezpečná je závislost Západu na energiích a dalších zdrojích a surovinách z Ruska a dalších autokracií. „Několik desetiletí naplňování zelené agendy v demokratických zemích přidusilo produkci spolehlivé fosilní energie, takže Západ se musí v rostoucí míře spoléhat na nespolehlivé zelené zdroje,“ napsal minulý týden Joseph Sternberg, člen redakční rady Wall Street Journal.
Současnost obnažuje také iracionalitu až bizarnost zelené agendy. Rovněž minulý týden se k ní sice „povinně“ přihlásili lídři zemí skupiny G7. Přislíbili ovšem utlumování výroby elektřiny z uhlí zrovna v době, kdy nejvyspělejší země světa, včetně Německa či Británie, naopak produkci v uhelných elektrárnách citelně navyšují. „Pokud nedojde k pokroku v akumulaci energie, průmyslové ekonomiky zkrátka nemůže v dostatečné míře pohánět větrná nebo solární energie,“ uvádí Sternberg.
Politici vyspělých západních zemí se tak – stále docela neracionálně – utěšují alespoň nadějí. Nadějí, že se nakonec podaří vyvinout technologie, které umožní uhlíkově neutrální prosperitu. Tuto naději jsou ochotni podpořit masivními dotacemi, tedy ovšem jen dalším dluhem. Tudíž nakonec i další inflací.
Dokud Západ dané technologie nevyvine – a otázka také stojí, zda je vůbec někdy vyvine –, bude se stejně nakonec vždy muset „plazit“ před autokraty Putinova typu, kteří se na rozdíl od Západu nerozpakují dále vytěžovat levné fosilní zdroje.
Mimochodem to, že autokraté se od fosilních zdrojů nemíní až tak vehementně odklánět, znamená, že globální emise oxidu uhličitého nijak významně neklesnou, i kdyby se sama EU stala uhlíkově zcela neutrální – za cenu jejích obrovských ekonomických ztrát, a tudíž za cenu vzestupu Ruska, Číny a dalších autokracií, pochopitelně.
Přestože Putin nepochybně přispívá k roztočení rapidní inflace, jíž Západ čelí, její podstata tkví podle Sternberga v něčem úplně jiném. A sice v pumpování miliard a bilionů nových peněz, které během pandemie podnikly centrální banky a vlády Západu. Přestaly s ním vlastně teprve nyní. Pozdě. Inflační zkáza už podle Sternberga probíhá. A zabíjí obchod i investice. Zabíjí Západ, jak jej známe. Nezapomeňme, vytištěné miliardy se pumpovaly a pumpují právě i na zelené dotace.
Pokud se Západ – a Česko s ním – nevrátí k energetické racionalitě, pokud tedy zejména neopustí zelenou agendu v její vyhrocené podobě, západní demokracie dále ztratí, zejména v dějinném zápase s východními autokraciemi.
V sázce je příliš mnoho na to, abychom si mohli dovolit být dále iracionálně zelení, iracionálně bezjaderní. Bezjaderní a bezradní. Bezradně se vydávající napospas autokraciím.
00:02
