S Lubošem Dobrovským se rozloučily stovky lidí, u rakve promluvili Vondra či Opata

Na poslední rozloučení s někdejším ministrem obrany, diplomatem a disidentem Lubošem Dobrovským přišlo do strašnického krematoria v Praze několik stovek lidí. Pohřbu osobnosti, která se podílela na porevolučním směřování Česka, se zúčastnila jeho rodina i přátelé z širokého spektra společenského života, přítomni byli bývalí i současní politici. U rakve drželi čestnou stráž vojáci. Luboš Dobrovský zemřel minulý čtvrtek ve věku 87 let.

Pohřeb se konal v zaplněné velké obřadní síni strašnického krematoria, kam dorazilo mnoho osobností činných v 90. letech, kdy byl Dobrovský členem vlády a vedoucím kanceláře prezidenta. Rozloučit se přišli například někdejší premiér a předseda Senátu Petr Pithart, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, první porevoluční předseda československé vlády Marián Čalfa, filozof Jan Sokol či předseda STAN Vít Rakušan. Zástupce vyslala řada státních institucí, dorazil i náčelník generálního štábu Aleš Opata a někteří jeho předchůdci včetně generála Petra Pavla.

Ten jako první promluvil u rakve Dobrovského. Na bývalého ministra obrany zavzpomínal jako na malého neposedného mužíka, který byl stále plný energie a nápadů. Zároveň ho označil za velice vlídného a laskavého člověka.

„Na českém hřišti neznám náhradníka, který by tě vystřídal,“ vzkázal Dobrovskému bývalý ministr obrany, někdejší disident Alexandr Vondra. Dobrovský šel podle něj vždy zpříma, nebral si servítky, mluvil precizně, ostře a rovně a mnoho lidí inspiroval svou akčností. Připomněl jeho činnost v disentu i po revoluci. Poznamenal, že zásadní přínos Dobrovského pro rychlý odchod ruských vojsk z Československa je dosud nedoceněn. Ocenil i působení Dobrovského na ministerstvu obrany jako prvního civilního ministra obrany. „Byl jsi správný patriot, který nenáviděl nacionalisty a antisemity,“ dodal.

Rakev Dobrovského na závěr obřadu vyprovodila státní hymna a potlesk zaplněného sálu.

Dobrovský se narodil 3. února 1932 v Kolíně. Koncem 50. let nastoupil do rozhlasu, kde do začátku normalizace působil jako komentátor a zahraniční zpravodaj. Za normalizace byl skladníkem, čističem oken a topičem. Podepsal Chartu 77 a redigoval samizdatové publikace. V roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra, později nastoupil na ministerstvo zahraničí, od října 1990 do července 1992 byl československým ministrem obrany.

Později vedl kancelář prezidenta Václava Havla a v letech 1996 až 2000 zastupoval Českou republiku jako velvyslanec v Rusku. V roce 2002 ho Havel ocenil Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Byl nositelem řady dalších ocenění.